pátek 24. prosince 2010

Večírek k Novému roku aneb kádr co neuměl zpívat

Ve čtvrtek na nás zabouchal pán z místních kolejí a v ruce držel pozvánku, která nám záhy otevřela dveře do nových rozměrů místní reality. Účastnily jsm se už řady akcí, které byly většinou nudné, zejména kvůli dlouhým proslovům, lehce kýčovitému stylu a nucené účasti. O večírku pro zahraniční studenty, pořádaném místní správou kolejí se dá říct mnoho stejného, avšak ne, že byl nudný. Celou dobu jsem se neskutečně bavila a většinu času jsem prostě nevycházela z údivu. Když jsme s Bárou na večírek dorazily, obrovský sál zel prázdnotou. Na minipodiu jen smutně blikal přezdobený stromeček,vedle se vyjímala povislá rudá hvězda a jedna kytice, která je součástí jakéhokoliv večírku či jiné podobné oficiální akce. Nechyběla ani velká červenožlutá tabule s nápisem "Chuc mung Nam moi"(Šťastný Nový rok). Usadily jsme se s Bárou na bíle potažená křesílka a vyčkávaly. Do sálu začali "proudit" Mongolové, jejichž studentský spolek tady prostě září a je suverénně nejpočetnější. Další účastníci byli Rusové, Poláci, Číňané a Korejci. Nejdůležitější osobou však byl asi šedesátiletý pán s prořídlým dlouhým vlasem, který v ruce třímal mikrofon. Pochopily jsme, že je to moderátor večera. Začal neodbytně postrkovat ruské studenty k aparátu na karaoke, aby zpívali ruské písně ve vietnamštině. Nenastala samozřejmě žádná odezva. Poté tedy začal zpívat sám.. Připadala jsem si jak kdybych se posunula o pár desítek let nazpět do Československa a možná spíš do Sovětského svazu. Pan moderátor Rusy protěžoval celý večírek, občas vykřikl Maskva a charašó a pokračoval zase ve vietnamštině. . Asi po dvou ruských příšerných písních následoval přípitek s krabicovým vínem, které se čepovalo z větších kanistrů stojících na stolech s občerstvením. Jedna z těchto krabicí se stala obětí pana moderátora, který si vesele chodil dolévat do svojí malé skleničky a ještě i do větší skleničky, která byla určena na colu, mirindu a sprite. Čím opilejší pan kádr byl, tím více nutil různé studenty, aby z ničeho nic něco zpívali, nebo šli tančit do obrovského prázdného sálu. Otřesné rusko-vietnamské písně se střídaly s jakýmsi housem, Bobem Marleym a to vše bylo prokládáno písní Happy New Year od ABBY. Jako mercedes mezi trabanty pak zněla píseň v podání mladého Mongola z naší koleje, který svým pronikavým hlasem strčil do kapsy veškerou dosavadní hudební produkci. Ne nadarmo jsou tady Mongolové za hvězdy. Již značně nametený kádr nakonec začal vyhrožovat, že oslava musí brzy skončit a že se tedy všichni mají jít bavit[tozn. jít tančit]. Pár Mongolů se tedy obětovalo a vrhlo se do středu prázdného sálu. I my s Bárou jsme podstoupily tento zoufalý pokus o roztančení ostře nasvíceného sálu. Vše nakonec vyšumělo a s písní Happy New Year od ABBY, která hrála už asi po páté jsme se všichni rozloučili.

čtvrtek 16. prosince 2010

Mráz přichází z Kremlu

Do Hanoje přišla zima, zlé jazyky tvrdí, že přifoukla z Číny, ale já myslím, že půvoce bude jinde. Mráz přichází vždycky z Kremlu. Teploty klesly na chabých 12 stupňů a v místnostech bez topení, kde se nedá zavřít okno, začíná být nemožné soustředit se na cokoliv jiného než na omrzlé konečky prstů. To je přesně případ naší učebny v jaykovce. V uplynulém týdnu se stalo hodně zajímavých věcí. První z nich byla velice povedená konfernece na téma Role Vietnamu v asijsko-pacifické oblasti. Byl zde celkem úzký okruh lidí, konferenci pořádal můj oblébený profesor Minh – ředitel katedry Mezinárodních studijí. Hlavními řečníky byli legendární profesor Thayer a profesor Will z Německa a prezentaci mělo také 13 vietnamských profesorů z různých kateder včetně profesora Minhe. Profesor Thayer je tady ve Vietnamu něco jako superstar. Každý se ho ptá na jeho názory, rady a postoje. Na konferenci doslova lítaly otázky typu: “profesore Thayere, poraďte nám, jak by měl Vietnam postupovat ve vztahu k Číně, co si myslíte o..” A tak není divu, že jsem byla celkem překvapená, že profesor, který je citovaný v každém druhém článku na vietnamském BBC, který měl diář plný schůzek s ministry, velvyslanci a kádry, který mluví vietnamsky, laosky, thajsky a trochu německy, si našel čas pro jednu malou studentku ze země bývalého sovětského bloku. Není divu, že jsem před schůzkou byla poměrně nervózní, avšak posléze jsem zjistila, že zbytečně. Profesor Thayer byl velice milý a vtipný, prodiskutovali jsme téma mojí diplomky, nepopírám, že jsem ještě o něco zmatenější, ale to je asi správně. Probrali jsme politické dění ve Vietnamu a velice mě bavilo poslouchat historky z profesorova života, který je více než pestrý.
Konference pro mě byla svým způsobem šokující. Jeden z vietnamských profesorů v následné debatě ke svému příspěvku prohlásil, že současné stranické vedení je velice špatné a že kdyby on by byl u moci, tak by to ve Vietnamu vypadalo jinak. Na tom by nebylo samo o sobě nic šokujícího, kdyby v místnosti neseděli dva členové politbyra, v tu dobu s kamennými obličeji a rty těsně přimknutými k sobě, zatímco celý sál hučel vzrušením. O konferenci byl napsán také článek, který ovšem musel být patřičně upraven, protože byl “příliš otevřený”.

středa 8. prosince 2010

Zimní únava

Koukám poslední dobou, že nějak zaostávám v psaní příspěvků, přemýšlela jsem, čím to asi bude a napadá mě zimní únava. Sem do Hanoje přichází pomalu ale jistě zima, klepeme se už ve dvaceti stupních, nedej bože když se ochladí večer na šestnáct, to pak pod kalhoty nasazuju leginy a pod mikinu druhou mikinu. Vzhledem k tomu, že počasí se tady střídá jak o závod, jsou tady k vidění Vietnamci a Kubánci v péřových bundách i ve 25 stupních. Vlivem proměnlivého počasí pak všichni začínají být nemocní, což se obzvlášť dobře šíří v přeplněných autobusech, ve kterých jezdím skoro každé ráno do školy. A proto už mám ovázaný krk a tučnou zásobu kapesníků. Jedna z věcí, která Evropana ve Vietnamu překvapí je, že je neslušné smrkat na veřejnosti. Z obyčejného nastydnutí se pak může stát peklo na zemi, jako když jsem dneska ráno seděla ve třídě a přemýšlela, kdy mi praskne hlava. Nakonec jsem rezignovala a vysmrkala se. A když už jsem vypadala jako výtržník, tak už nemělo smysl nic předstírat a smrkala jsem celé 4 hodiny.
Je tu však i jiný a lepší důvod k tomu, že jsem už dlouho nic nenapsala. Dozvěděla jsem se, že do Hanoje a na naší fakultu má přijet na konferenci Carlyle Thayer, slavný profesor a expert na zahraniční i domácí politiku Vietnamu, bezpečnost, mimochodem studoval na Brownu, Yalelu, Cornelu a dalších slavných univerzitách, umí vietnamsky, laosky a thajsky a má asi 380 publikací se vším všudy (respekt)..Jedna z asi tří osob, která se vážně zabývá vietnamskou politikou. Takže jsem neváhala a napsala mu email, jestli bych se s ním mohla setkat a konzultovat s ním diplomovou práci. Nečekala jsem, že odpoví a, natož tak rychle ještě kladně a navíc velice přátelským tónem, takže na páteční konferenci už se trochu třesu, jednak, že se těším a druhak, že jsem nervózní:

úterý 30. listopadu 2010

Zasedání Národního shromáždění

Národní shromáždění je legislativní orgán Vietnamu, který se schází dvakrát ročně zhruba tak na měsíc. Letos byl vývoj velice zajímavý a mnoho pozorovatelů se shodlo, že toto zasedání bylo jedno z nejdemokratičtějších a nejživějších co se týče diskuse za posledních pár let. Když jsem si přečetla v ústavě, že do NS smí i zahraniční hosté na pozvání, pojala jsem nápad, že bych mohla přes školu o takové pozvání zažádat, psala jsem rovnou proděkanovi, ale i ten byl na takové pozvání příliš krátký, škoda, taky jsem se chtěla podívat na diskuse v parlamentu, no. Nejzajímavější částí byly interpelace premiéra ohledně zodpovědnosti za obrovský dluh Vinashinu (viz. příspěvek Vietnamská ekonomika), premiér jakožto představitel vlády, která tuto státní společnost v mnohém řídí, byl pod palbou otázek. Nakonec slíbil, že se vše prošetří, no tak uvidíme, no. Konsorcium by se mělo ořezat tak, aby zbylo asi patnáct dceřiných společností a do těch by měla národní banka nalít nějaké dongy, aby se vše znovu rozjelo. Další vývoj budu dále sledovat. Následná diskuse se rozproudila poté, co se na webu vlády objevily tři kritické články na účet poslanců NS (kritika zněla zneužití pravomoci a matení veřejnosti), proti tomu se ohradili poslanci a vášnivá debata byla na světě.A teď ještě něco ze sportu: Vietnamská 18 letá dívka získala zlatou medaili v karate na asijském šampionátu.

sobota 27. listopadu 2010

Lidová komise pro sport a tělovýchovu: návrh badminton schválen

Náš český studentský spolek DLHS Sec (viz. Marty blog) si zakoupil z peněz členských příspěvků lidové komise pokoje 101 pro sport a tělovýchovu nové pálky na badminton. Stejné pálky si zakoupili i naši imperialističtí přátelé Sam a Ethan. Po vzoru starších soudruhů a soudružek jsme se jali hrát badminton, avšak musíme připustit, že míček nám nelétal tak ladně jako jim. Lidová komise pro sport a tělovýchovu v nedlouhém intervalu deseti sekund záležitost prodiskutovala a rozhodla, že na příště už se podle pravidel hrát nebude. Ač je to společensky poněkud nepřípustné, museli jsme připustit, že je to větší zábava. V nepřítomnosti sekretáře Martušáka provedl zkrácený zápis předseda lidové komise pro sport a tělovýchovu a předseda lidové komise pro toaletní záležitosti Ladušák.

čtvrtek 18. listopadu 2010

Vietnamská ekonomika

Dnes jsme ve škole probíraly téma ekonomika, Martušák se už od začátku ošíval, že ho to vůbec nezajímá a jaká je to nuda, ale mě to bavilo.
Málokdo si asi nevšiml, že Vietnam prošel od roku 1986 ekonomickými reformami Doi Moi (Nová přeměna), jejichž cílem bylo z vycucnuté ekonomiky (dlouhotrvající války, živení obrovské armády a socialistické plánování) udělat fungující rostoucí a zdravou “tržně-socialistickou” ekonomiku.
Moje oblíbené slovíčko z minulé hodiny je společnost s ručením omezeným, ve vietnamštině: cong ty (společnost) trach niem (odpovědnost) huu han (omezený), ano, vietnamština je velice logický jazyk.. Nicméně naše paní učitelka říkala, že od s.r.oček se ve Vietnamu upouští, protože je to velice nebezpečné, když ručíte jen kapitálem, který jste do firmy vložili. Dnes prý ve Vietnamu frčí akciové společnosti, které mají různé vlastníky, ti se prý mohou dohodnout a dobře hospodařit..no dobrá, ale nevím, jestli je to tak růžové. Dále máme ve Vietnamu společnosti v soukromých rukou navykající si na tržní prostředí, no v případě Vietnamu je to spíše korupčně-tržní prostředí. Dále jsou zde velká konsorcia, často jsou to státní firmy, které mají monopol na jistá odvětví, mezi taková konsorcia patří Vinaphone (majitelem společnosti je armáda, protože vlastní vysílače), dále místní “ČEZ”,pak také FTP, gigant, který je v soukromých rukou a vyrábí počítače, telefony a software: phan mem (část a měkký), další takovou firmou, která je vlastněna státem je Vinashin, společnost vyrábějící lodě a ocel atd., největší státní firma, v současnosti je ve velkých problémech. Po zatčení jejích předních představitelů, kteří společně s jinými nadělali obrovský dluh sto miliard Kč, bude muset vláda zasáhnout (říkala paní učitelka). Ano, ano vláda zase pomůže. [Martušák i já pod lavicí].
Jeden velký problém pro všechny vietnamské společnosti, ale i pro zahraniční investory je korupční prostředí, které je tady poněkud extrémní. O tom snad někdy příště.

pondělí 8. listopadu 2010

BOO SHOPY – Let’s Boo

http://bosua.vn/boovironment
http://bosua.vn/
Před sedmi založili bratři Anton a Honza v Hanoji první skateshop, ale nenechte se zmýlit, Anton a Honza nejsou Češi, ale Vietnamci, kluci, co studovali v Čechách a teď žijou v Hanoji.Když jsme před dvěma lety s holkama Boo shop objevily, byly jsme nadšením bez sebe, skateshopové značky se tu dají sehnat za zlomek ceny. Mě se zdá už to, že je tu skateshop super, ale leckdo by si mohl říct, co je na tom tak skvělýho? No tak je tam skateshop.. jenže není ledajakej. Za dva roky naší nepřítomnosti vznikl projekt Bo Sua, pár návrhářů (včetně kluků zakladatelů) začali navrhovat vlastní oblečení, nutno podotknout, že celkem dost senzační oblečení. Všechny nákupní tašky a taštičky jsou recyklovatelné a boo shopy slash Bo sua shopy prokazují velikou nápaditost i co se týče právě prodejních papírových tašek a také názvů: Faceboo, Playboo, Boovironment... Možná jsem zbytečně sentimentální a vyměklá, ale když vidím logo boo/ bo sua shopu, mám zvláštní a hezkej pocit. Nejde o to, že mám skateshopy ráda, jde o to, co tenhle jedinečnej projekt představuje. V zemi, kde se pálí hromady odpadků (ze sedmdesáti procent plastů) vedle hřiště, kde si kluci kopou míčem v zemi, kde si dospělí lidi na motorkách zakrejvaj pusu a nos rukou, aby se uchránili před smogem, v zemi, kde je zakázanej facebook a ve městě, který produkuje šest milionů odpadků denně, je neskutečný, že se tu najde někdo, kdo na životní prostředí nekašle, kdo vytváří něco novýho a ještě prezentuje, že je na faceBOOku. Tahle subkultura mi hodně přirostla k srdci a neni to proto, že jsme se seznámily s Antonem a dal nám sedm procent slevu. Z Vietnamu se jistě budu vracet s mnohem těžším kufrem, lehčí peněženkou a o pár “bo sua” věcí oháknutější.

Doprava v Hanoji, doleva, stejně je to jedno

Po úspěšném zvládnutí autobusové dopravy (už jezdím na průkazku) a dopravy pomocí taxi (Marta bravurně seřvala taxikáře za to, že neví, kam jede – nakonec mu řekla, že by si měl koupit mapu), jsme se posunuly na další úroveň tím, že si Bára koupila motorku (Honda Little cub 50), ano, kdo by nevěřil japonskému výrobci. Little cub má hned několik předností, které obzvlášť dívky ocení: je krásný, lehký, má malou spotřebu a navíc je levný. Při koupi motorky ve Vietnamu si nikdo nedělá starosti s kontrolou řidičského oprávnění, a ani při řízení zdá se není řidičák moc potřeba. Vyslechla jsem už bezpočet historek na téma, co dělat, když cizince chytí policista..je možné vyzkoušet dvě základní metody: první spočívá ve vytrvalém předstírání toho, že člověk nerozumí (ideální je použít francouzštinu, španělštinu, ale i angličtinu), to policistu většinou zmátne natolik, že vás nechá jet. Když je však příslušník jazykově zdatný (nestává se to, ale náhoda je blbec), nastane problém. Poté je nutné přistoupit k metodě číslo 2 – podplacení. V jazykové škole nás paní učitelka před dvěma lety učila, jak to udělat, takže je to prosté: bankovka zhruba 50. 000 hodnoty (= 50 Kč) se vloží mezi pravou a levou dlaň a s lehkým úklonem se člověk začne omlouvat a podsunovat své dlaně mezi dlaně příslušníka. Doufejme, že ani jeden z těchto návodů nebudeme muset použít. Bára už se s motorkou statečně vrhá do ulic, já zatím popojíždím jen v areálu kolejí, kde je minimální provoz. Dnes jsem si šla koupit helmu, která je tady ve Vietnamu povinná, avšak s výjimkou dětí, které ji nosit nemusí, což je velice logický krok pokud potřebujete zatočit s demografickou křivkou v dané zemi. Co se týče helem, v Hanoji je opravdu velký výběr tvarů, barev a vzorů. Byla jsem nadšením bez sebe, když jsem spatřila svou oblíbenou pastelově zelenomodrou barvu se šik kšiltem. Ale nic není tak ideální, jak se na první pohled zdá. Vetšina helem je jen na okrasu, o nějaké ochraně hlavy nemůže být ani řeč. V záplavě přileb, které jsou z osmdesáti procent k ničemu – tozn. o půl centimetru silnější než moje zimní čepice a o milimetrovou vrstvu plastu pevnější než pet lahev, jsem si nakonec vybrala solidní růžovou pevnou helmu, která má na sobě značku, že byla testována a má nějaký standard (kdovíjaký).
Nepřestává být pro mě zarážející, že většina mladých Vietnamců nosí helmy na okrasu a asi čtyřicet procent lidí jezdí s helmou rozepnutou. Včera jsme potkaly na koleji s holkama nameteného kubánského chlapce, který mi lecos osvětlil, protože má asi podobný přístup jako mladí Vietnamci. Argument zněl: “Já nepotřebuju helmu, věř mi, jestli jsem na něco fakt dobrej, tak na řízení.” Mojí námitku, že může bejt jak dobrej chce, ale někdo to do něj může prostě napálit, ignoroval. Doufám tedy, že potkáme minimum pošuků na silnicích, a že si zvykneme na to, že ve Vietnamu se prostě jezdí i v protisměru. Velice nerada bych si odřela svojí novou růžovou helmu.

čtvrtek 28. října 2010

Průkazka

Díky mojí hodné spolužačce Thu se mi podařilo získat průkazku na autobus a zakoupit si kupón na měsíc listopad. Neobešlo se to samozřejmě bez nutných byrokratických procedur. Nejdříve se musí sehnat formulář na jednom z utajených pracovišť místních autobusových linek, v dalším kroku se musí pořídit dvě fotografie, velikosti 2x3cm, což je jiný rozměr než na pas, poté je nutné vyplněný formulář s dvěma fotografiemi nechat podepsat ve studentské kanceláři – opět pro mne utajené místo. V předposlední části procedury se musí sehnat razítko školy (opět jinde) a poté slavnostně donést zpět do utajené kanceláře, kde se vyzvedával formulář. Nebýt Thu, nikdy bych průkazku pravděpodobně neměla. Zařídila většinu věcí, včetně zakoupení nůžek ve škole a obstříhání mých příliš velikých pasových fotek (sice křivě, ale přece) na rozměr 2x3. Thu v kanceláři řekli, že jsem první cizinec, který si tam nechává dělat průkazku:)Nakonec mi zase přibyl jeden malý střípek ze skládačky nazvané vietnamská kultura a mentalita. Každý Vietnamec si dovede svým zvláštním způsobem poradit s každodenními problémy a devadesát procent Vietnamců je ochotných pomoci, když je potřeba.


Supl
Dnes jsme měly s holkama suplující učitelku na vietnamštinu. To, co jsme zažily ve třídě se dá jen těžko popsat slovy, obzvlášť českými. Myslím, že když se paní učitelka Ngoc narodila, musela dostat značnou dávku drog, které z ní podle všeho ještě nevyprchaly. Kromě toho dostala ještě asi extrovní pytel supersladkých bonbonů a ránu do pusy o porodní stůl – soudě podle vlnící se přední řady zubů, které na nás byly vystrčeny celé tři hodiny (bez patnácti minut, když odečtu přestávky). Hodina začla velice dynamicky, všechny jsme se představily, ani už si nevzpomínám, jestli nás nechala doříct naše jména, řekla bych, že ani ne..Následovalo čtení veselých příběhů z učebnice, první cvičení znělo logicky: jeden položí otázku týkající se obsahu článku a druhý na ni odpoví. Slečna učitelka poněkud ztratila podstatu vyučování tím, že nás začala předbíhat v odpovědích na otázky a nakonec sólistka udělala celé cvičení sama. V polosmíchu jsme po sobě koukaly a nestíhaly, s jakou kadencí slečna Ngoc vystřeluje správné otázky a odpovědi na ně. S šíleným úsměvem tak pokosila všechny naše snahy o to prosadit se v hodině. Následovalo cvičení spočívající v propojování dvou výrazů opačného významu, opět jsme se snažily vypracovat cvičení, ale marně, slečna učitelka vykřikovala s entuziasmem správné odpovědi a současně vypadala velice nadšeně z toho, že byly správné. Místy jsme dostávaly záchvaty smíchu, ale tyto zanikly v hýkotu slečny Ngoc, která se projevovala čím dál tím hlasitěji. Celá hodina dostala korunu, když jsme měly s Martou ve dvojici dělat spontánní rozhovor mezi reportérem a prezidentem. Po chvíli se paní učitelka vmísila do hovoru s tím, že položila otázku za mě jako reportéra. Zněla v překladu následovně: “Jíte pho [vn. polévku]?” Nechápavě jsme se po sobě dívaly a hledaly souvislost mezi mnou dříve položenou otázkou na téma summit ASEANU v Hanoji a oběd prezidenta Marty s Hillary Clinton. Nakonec z rozesmáté učitelky vylezlo, že “an pho” znamená mít milenku a “an com [jíst rýži]” znamená mít manželku. Vše nakonec završila sérií rčení a průpovídek na toto téma, které se bohužel nedají v češtině dobře vysvětlit, nebo dají, ale kdo by četl třístránkový blog na toto téma.

pondělí 18. října 2010

Výlet do Bat Trangu

V neděli ráno jsme vstali (já, Marta, Bára a Sam) v 8 hodin, abychom vyrazili brzy do nedaleké (asi hodinu vzdálené) řemeslné vesnice, která je proslulá výrobou keramiky a porcelánu. Byli jsme tam všichni už před dvěma lety, ale ne všem se podařilo dopravit nakoupené zboží zpět do České republiky. Báře a mně přišel balík plný střepů, mezi kterými jsme poznávaly náš překrásný porcelán. Letos nenecháme nic náhodě a vezmem si náš nákup do kabiny letadla, Korean air se asi trochu prohnou. Bát Trang se vyznačuje tím, že zde každý může nakoupit pěkné výrobky za skvělé ceny, proto sem jezdí celé zájezdy Vietnamců. Autobus číslo 47, který jede od mostu Long Bien, byl přeplněný k prasknutí, o nějakém sedání si nemohla být ani řeč. Když jsme přijeli do Bat Trangu, vypravili jsme se na oblídku vesnice.

Proplétali jsme se bludištěm uliček a nahlíželi do jednotlivých zahrad a dvorků, až jsme nakonec přišli k Dinh (společenský komunální dům – to je dům, který měla v minulosti každá vesnice a kde se scházeli vesničané, aby zde vykonávali společné aktivity). Poté jsme přišli na trh, jak je vidět, s chlazením masa se tady nikdo nehrabe, prostě se flákoty hodí na stůl a čeká se, až přijde někdo nakoupit – ano, vietnamské mouchy mají sladký život. Po trhu následoval oběd, dali jsme si vynikající bún cha (celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli je to maso na bun cha z místního trhu:)

Závěrečná fáze našeho výletu spočívala v nakupování. Plánovala jsem dokoupit si rozbité talíře a mísu se stylizovanými kapříky. Trh s keramikou a porcelánem je docela velký, prošla jsem ho čtyřikrát skrz naskrz a až na pár malých kapříkových mističek jsem nic nenašla. Zasoustředila jsem se tedy na konvičku, kterou jsem potřebovala na čaj, protože pytlík Dilmahu na hrneček vody je plácání kvalitního čaje. Na počtvrté už jsem byla připravená koupit konvičku, která se mi ne zas tak strašně líbila, ale která byla nějak tak nejmenší zlo (až na cenu – stála 150 Kc s šesti minihrníčky, což je drahota). Šla jsem jí koupit, ale zase jsem se neodhodlala, tak mě napadlo, že to projdu ještě jednou. Vesnici Bat Trang postihl výpadek proudu a ne ve všech stáncích měli generátory, takže leckde byla tma. Ještě že jsem měla na mobilu baterku, posvítila jsem si do nejtmavších koutů a našla krásnou konvičku ala japonský design (jak mi řekly holky), která nejen že je pěkná, ale navíc ani neteče všude kolem, když si nalévám čaj a to nemluvím o skvělé ceně 40 Kč. Doma jsem od Martušáka dostala cenu za nejlepší koupi v Bát Trangu – kokosový bonbon. Jupíí. Takže rekapitulace: udělala jsem si radost, neutratila moc peněz a vybavila (jen částečně) naší etnodomácnost:))
Dnes je pondělí, byla jsem ve škole od 7. Měla jsem Zahraniční vztahy Vietnamu, hodina byla formou diskuze, což je normálně úplně nanic, ale tady docela dost mluvila profesorka (navíc nahlas a srozumitelně) a pak měli někteří studenti prezentace, takže jsem si mohla něco opsat z plátna. Nakonec to bylo docela dobrý. Když jsem šla ze školy, můj pan kamarád co byl v Čechách (myslím, že se jmenuje Hien) na mě zase mával, zjistila jsem, že když je v důchodu (je mu asi 56), tak dělá příležitostně xe oma, takže proto je před školou skoro pořád:). No zase trval na tom, že mě sveze, chce si strašně moc povídat česky, to je sranda, mluvili jsme o sněhu a ovoci:)..

čtvrtek 14. října 2010

Po nemoci

Moje nemoc začala jednoho krásného rána, kdy jsme jeli na organizované setkání v Nha Hat Lon (něco jako Národní divadlo). Přijeli jsme sem na předávání cen studentům, kteří přispěli k bádání o Hanoji, měli jsme dělat publikum, za což jsme dostali 50 Kč. Ovšem stálo to za to? Ne, nestálo. 3 hodiny nudných projevů a pseudouměleckých vystoupení ve vymrazeném divadle způsobily, že jsem hned po příjezdu na kolej dostala teplotu a lehla do postele na 4 dny. 4 dny zavřená v našem krásném pokoji byl dost drasťák. (Děkuju holkám, že mi nosily jídlo..)
No nicméně už jsem naštěstí zdravá. Oslavy skončily (neviděla jsem z nich skoro nic) a všechno se tady uklidnilo, město se vylidnilo (odjeli Vietnamci z jižního a středného Vietnamu), což v praxi znamená, že jsou stále plné ulice, ale tak nějak snesitělně plné.
Dnes jsem byla opět ve škole, člověku to netrvá dlouho než pochopí, že tady v Hanoji chodíme do školy ne abychom se dozvěděly něco nového o politologii nebo v případě holek o kultuře a náboženství, ale že je to něco jako poslechový jazykový kurz s přídadnou konverzací se spolužačkami a spolužáky o přestávce. Poslechové podmínky v mojí třídě jsou zhoršené tím, že se nacházíme hned vedle veliké dálnice Nguyen Trai a tím, že profesor doslova šeptá. O zábavu ve třídě není nouze, profesor si celou dobu drží mikrofon u břicha a jednou začas dojde ke stolu, vymění v mikrofonu placatou baterku a jede dál:) Dnes měl připravenou powerpointovou prezentaci, zapnul projektor a nic, načež mu žáci oznámili, že projektor je kompatibilní jen s některými notebooky, když začal svůj notebook vypínat, najednou se objevil na plátně obraz a Windows is shutting down..no, ještě chvíli to zkoušel rozchodit a poté to vzdal a já jen poklesla v lavici, protože s prezentací je pro mě všechno mnohem jednodušší, tozn. rozumím aspoň polovině toho, co říká a zbytek si např. můžu přeložit doma. Zítra mám mít poprvé předmět Politický systém Vietnamu, jupí, pevně doufám, že bude k něčemu a že profesor, který ten předmět učí, bude mluvit nahlas.
Včera jsme poprvé byly na kurzu jazyka, máme velice milou paní učitelku Van.
Teď už je čtvrtek a absolvovala jsem předmět Politický systém Vietnamu, opět to bylo velké zklamání, nějak mě nenapadlo, že to nebude současný politický systém, ale že se budeme učit o tom jak to fungovalo za vietnamských dynastií (většinu věcí člověk buď ví, nebo si je odvodí), takže nicno..Ale nevadí..zase jsem si hezky popovídala se spolužačkou, koupila mi šťávu z cukrový třtiny a vařenou kukuřici, já nechtěla, ale to tady neexistuje:) No a cestou ze školy se mi stala taková milá věc. Vyšla jsem z hlavní brány a mává na mě xe om [mototaxík] (klasika)..no a vedle něj stál pán a taky mával, tak už jsem si připravila frázi, že jedu autobusem..no a pán číslo dva mě chytil za rukáv a povídá: „Dobrý den, vy z Čech..“ Tak to mě hned zastavilo. Ukázalo se, že je to pán, kterej bydlel v Čechách 4 roky a že mu nějaká paní učitelka z univerzity řekla, že tam chodí nějaká Češka do školy, tak mě odchyt. Mluvil docela hezky na to, že bydlel v Čechách jen 4 roky a navíc to už je asi 25 let. Hezky jsme si popovídali a nakonec se rozloučili. Stojím na autobusový zastávce a čekám na dvacet jedničku a najednou můj známý pán na motorce a říká: „ty sedni, já tě odvézt“ S nikym jinym bych nejela, ale tenhle pán byl prostě tak milej, že to nešlo jinak, navíc jsem se ho teda vůbec nebála. Odvez mě do Bach Khoa – naší čtvrti a když jsem mu vracela helmu, tak říká: „příště až ty ze školy, tak já odvézt.“ Začala jsem vzdorovat, že to nejde a on říká: „Já odvézt, ty kamarádka.“ No tak to bylo fakt hezký:) Cestou jsem se o ptala na všechnoo možný, má dvě děti, dceru ve věku 25 (jako já), ale už má rodinu a je zdravotní sestřička a pak syna mladšího a pán brousil granáty v Česku. No byl fakt moc milej a ještě mě uklidnilo, že cestou nadával na lidi, co jezděj rychle na motorce, hned jsem se cejtila líp:)

pondělí 4. října 2010

Druhá a třetí hodina - Zahraniční vztahy Vietnamu a Globální problémy

Dnešní den se dá označit za klasickou b'zungu. Ráno jsem měla od sedmi, jak už jsem asi někde psala,znamená to vstávat v půl šestý.. Ráno se mi kupodivu docela chtělo, tak jsem vitálně vyskočila z postele, dala si sprchu a snídani a vyrazila na autobus. Našly jsme s holkama zkratku, takže jsem byl rychle u ulice Giai Phong.Všechno probíhalo skvěle, autobus nebyl ani natřískanej, tak jsem si dokonce sedla. Když jsem po delší době vykoukla z okna, zjistila jsem, že to tam nějak nepoznávám a taky že byl můj postřeh správněj, dojela jsem na konečnou nějakýho velkýho autobusovýho nádraží a neměla jsem ani ponětí, kde se nacházim a jak daleko od školy.. Vystoupila jsem z autobusu ve svojí ultraslušný sukýnce a růžový košili s tou svojí blonďatou koudelí a hned kolem mě bylo asi deset xe omů (motorkáři, co vozí lidi). No, jak se asi dostat do školy za půl hodiny jinak než na motorce se xe omem, nojo, tak jsem usmlouvala cenu ze čtyřiceti na třicet a jela, byla to dálka, xe om to pěkně valil a helma mi lítala dozadu za krk, místy mě spíš škrtila, no zábava a moje ultraslušná sukýnka se vykasala nebezpečně vysoko, což je tady ve Vietnamu velice neslušný. byla jsem fakt nadšená, že jsem přežila cestu, tak jsem šla ke svojí třídě a tam zjistila, že dneska ta hodina odpadla..haha..počkala jsem na holky a šla s nima na jednu hodinu náboženství, pak jsem měla v plánu jít za svym koordinátorem Thay Dungem, což jsem taky udělala. Potřebovala jsem několik věcí: Seznam předmětů magisterský politologie, přístup do knihovny, zjistit kdy přesně končí semestr a doporučit nějký knížky. Žádnou delší konverzaci jsem nezažila, byla jsem tam přes hodinu. Byla to sranda, profesor Dung si nakonec přečet můj životopis a motivační dopis a dostal nápad, že když umim anglicky, tak že ho budu učit, já se cukala, tak řikal, že když ho budu učit, tak že mě bude na oplátku učit o politickym systému Vietnamu, protože se na to specializuje..haha, dobrej deal, no. Stejně si ale myslim, že to nakonec neproběhne, nedomluvili jsme se ani na ničem konkrétnim a to se tady ve Vietnamu většinou zapomene..Odpoledne jsem měla mít Globální problémy, prof. Dung řikal, že nebudou od jedný, ale od tří, pak jsem odešla, načež mi volal, že hodina odpadne, no výborně, haha potřetí..

neděle 3. října 2010

První přednáška ve škole - Obecná politologie

Ve čtvrtek jsem se statečně vypravila na první přednášku na téma Obecná politologie, je to sice bakalářský předmět, ale potřebuju se naučit slovíčka, takže je to jedno. Samozřejmě, moje vyčouhlá bílá postava s bílym kudrnatym vlasem se tady ve Vietnamu neschová. Původne jsem si chtěla sednout do poslední lavice, ale na Martušákovu radu jsem si sedla do první, měla pravdu, když poznamenala: "Ne, Ladušáku, hezky si sedneš do první lavice, abys slyšela"..Tak se taky stalo.. Přišel profesor a zářivě se usmíval. Připravil projektor a prezentaci v powerpointu (ano, prezentaci v powerpointu!) a do ruky si vzal mikrofon. Když ale začal mluvit, bylo to slyšet asi jako přes patery dveře. Mikrofon byl evidentně jen ozdoba, říkám si.. Pak se obrátil na mě, jestli může takhle mluvit, jestli to slyšim, tak jsem se hezky usmála a řekla, že neslyšim vůbec nic:).. On se usmál taky, ale nic neudělal, asi po půl hodině se všiml, že ten mikrofon nějak nefunguje, všichni studenti se začali zuřivě smát, profesor Van vytáhl náhradní baterie a konečně jsem uslyšela vietnamštinu.. Výuka tady na politologie je náročná, jednotlivé předměty se vyučují v blocích 4x 45 min, takže po dvou hodinách jsem vůbec nevnímala a začala si kreslit do sešitu. Musím říct, že po jednom takovém bloku je člověk naprosto vyčerpanej. Jednou padlo jméno Marx, ale moc jsem nerozuměla v jaký souvislosti, jinak jsme se bavili o politický moci a šokovalo mě, když z úst pana Vana vypadlo jméno Stephen Hawking..jupíí, můj oblíbenec:). Tak uvidim, jak se to bude dál vyvíjet..ale celkově jsem myslela, že budu rozumět hůř, takže dobrý..

středa 29. září 2010

Vedu teď obyčejný život, buď si dám pho, anebo pivo..tadadada


Včera jsme byly s hokama z Polska na pivu v Bia Viet Tiep, bylo to prima..mentalita lidí ze střední Evropy je prostě skoro stejná a dneska jdeme s Bárou a Martou na večeři na pho. Tak tohle souvětí vysvětlilo název dnešního příspěvku, ale postřehů o obyčejném životě ve Vietnamu mám víc:)

Jedno velké téma se týká cestování studentů autobusem. Člověk má v autobuse pocit, jakoby byl řidič prezident zeměkoule a jeho pomocník, co vybírá peníze za lístky, prezidentův poradce. Když řidič uzná za vhodné nezastavovat, tak prostě nezastaví i když je poloprázdný autobus, pomocník řidiče zase diriguje rozmístění lidí v autobuse větami typu: „postupte si, ty jdi támhle, co tady stojíš?“ Narvané autobusy, které vozí studenty všech možných stupňů škol, v zastávkách buď vůbec nezastavují, nebo zastaví na pár vteřin, což v praxi znamená, že tlupa studentů běží za autobusem a snaží se dostat na schůdky. Vystupuje se samozřejmě velice podobným způsobem, člověk se snaží prorvat davem ke dveřím, někdy se to podaří, někdy ne, ale většinou se vystupuje za jízdy. Sice místní autobusy stojí jen tři koruny a studenti je mají zadarmo, ale musím říct že asi už nebudu nadávat na Martina Uhera.

Dalším zajímavým tématem jsou odpadky. Včera jsme vyrazily na večeři a kousek od koleje hořely obrovské ohně. Pálilo se zřejmě co se dalo: kořeny, dřevo, plastové materiály a další. Jeden ohěň jsem vyfotila.

Pro přesnost musím říct, že jsem něco takového viděla tady v Hanoji poprvé. Jinak samozřejmě odpadky se z jednotlivých domácností odhazují na ulicích (někam mezi chodník a silnici) a přes noc je uklidí paní zametačky, což je profese, kterou tady ve Vietnamu dělají výhradně ženy. Ráno se začíná s čistými chodníky nanovo. Musím říct, že tenhle systém tady mě před dvěma lety dost šokoval, ale dnes si říkám, že to funguje. Stejně se jí často na ulicích a většina odpadu je organického.

Tak to by asi stačilo. Ještě bych se ráda zmínila o dnešním prvním školním dnu. Klasická bzunga:) Jen nastoupím do autobusu, volá mi pan učitel Dung. Protože jsem se bála telefonovat, nezvedla jsem to a za chvíli mi přišla zpráva, že dneska škola odpadá, to člověka potěší obzvlášť když vstává před šestou a v polospánku umírá v přeplněném autobuse. Takže jsem mu napsala, že děkuji za zprávu, že už jsem u školy, ale že teda nevadí. Načež se profesor Dung asi bál, že půjdu do jeho kanceláře, kde on nebude, takže mi volal znova. Říkám si: „nebuď srab, musíš někdy začít..“ a tak jsem telefon zvedla, ale v přehlučnělé ulici za zvuků troubení motorek a aut jsem neměla šanci. Vypadlo ze mě akorát něco typu: „omlouvám se, ale nerozuměla jsem, protože je tady hluk.“ Po chvíli jsem se dostala do klidnějšího prostoru, tak jsem statečně zavolala panu Dungovi sama, už jsem rozuměla líp, ale rozhodně ne všechno. Říkal něco s odpolednem zítra..Před chvílí (navečer) mi volal znova, začal moc rychle, tak jsem mu řekla, že jsem dřív nikdy netelefonovala ve vietnamštině, a že špatně rozumim a najednou to šlo, když trochu zpomalil, tak jsem pochopila, že se mi snaží sdělit, že zítra mám přijít do školy odpoledne a ne ráno, jak bylo původně v rozvrhu..huhuuu, jasně, že se to telefonování taky naučim, noneasi:)
Tadyto je naše škola

pondělí 27. září 2010

Škola, seznamovací den

Dnes v pondělí 27. 9. jsme se byly seznámit ve škole. Byla jsem z toho pěkně nervózní, ale nakonec všechno vypadá dobře. Zpočátku jsem měla problémy rozumět vice deanovi mojí katedry, takže jsem z toho byla docela zdrcená (i když byl moc hodný a ujistil mě, že mi ve všem vyjde vstříct). Pak jsem si šla pro seznam předmětů a všechno bylo mnohem lepší, docela jsem válela:)) no..proste mi šlo líp rozumět i mluvit..
Nakonec to vypadá, že budu mít tři až čtyři dny v týdne školu, z toho třikrát od 7, což znamená vyjet z koleje v 6 a vstávat v půl..nojo, někdy si řikám, co to vyvádim:). Na vstávání si snad zvyknu, už se moc těšim do školy, jsem zvědavá, jestli budu vůbec něco rozumět, ale věřim, že i kdyby ne, tak se snad budu rychle zlepšovat, nojo, jsem optimistka.

Jo a ve škole jsme potkaly jednu Češku, která tady studuje v angličtině PhD., dělá tady projekt na téma migrace, jmenuje se Tereza a znám jí z gymplu, svět je maličká kulička:)

Dneska jsme měly s holkama k večeři Com tom su, což jsou krevety s rýží, mňam, mňam..

Příště už napíšu dojmy z přednášek..

neděle 26. září 2010

Báry narozeniny

Konečně už tady nejsem nejstarší:) Báře už je taky 25. Takže jsme včera vyrazily do kavárny Puku, je nově přestěhovaná, bohužel mně už se nelíbí tak moc jako dřív, ale je v krásný koloniální vile. Rozhodly jsme se s Bárou (Marta za náma přišla později), že to vezmem přes centrum, kolem jezera Navráceného meče. Právě tam vrcholí přípravy na oslavy 1000 let Hanoje, takže tam byla asi miliarda lidí. Nad jezero se pouští mlha, což se mi zdá trošku zbytečný, smog v centru dělá zhruba stejnej efekt. Kolem jezera jsou rozmístěné lampiony a kužely světla se protínají na nebi, pagoda Ngoc Son na jezeru je přezdobená jak obchodní centra v Čechách na Vánoce, ale s tim rozdílem, že je hozená do národních barev (červená a žlutá). Hlasitost hudby by se dala srovnat s lecjakou technoparty v Čechách s tím rozdílem, že tady hrajou saxofony a flétny. Jak jsme se tak s Bárou kochaly pohledem na přezdobené jezero, přišla ke mně slečna a snažila se něco říct anglicky, ale nešlo jí to, tak jsem jí řekla, že umím vietnamsky a ona mi vysvětlila, že se se mnou chce vyfotit jeden mladík, stojící poblíž:) Holt blond vlasy a výška 179 cm dělá tady ve Vietnamu rozruch..Byl tam s nimi ještě nejaký pan profesionální fotograf (měl asi 3 foťáky) a párkrát nás vyfotil..no sranda

Pak jsme se prodíraly dál, na konci jezera byla zavřená promenáda a kolem bylo seskupeno hodně lidí, tak jsme tam taky zůstaly stát a čekaly, co se bude dít. Nakoncentrovalo se tam nakonec pár desítek vysokých a většinou pěkných Vietnamců a Vietnamek, pak jsme zjistili, že nacvičují módní přehlídku na oslavu 1000 let, bude pak v ao daiích (tradiční vietnamský obleček). Tolik vysokých lidí jsem ve Vietnamu nikdy neviděla..fakticky jsem litovala, že nemám foťák, takový vysoký roštěnky vietnamský...

Pak jsme s Bárou našly to Puku a daly si tam mojito a daikiri a nemy (závitky) za 60.000 dongů, což jsou nejdražší nemy co jsem kdy jedla, ale co, když se slaví, tak se slaví:) Pak za náma přišla Marta a slavily jsme asi do 11 večer. Nakonec jsme si vzaly taxíka, Bára si celou cestu povídala s řidičem, skoro se divim, že se jí nezeptal: „Chi co ban trai chua?“ (Jestli má přítele).

pátek 24. září 2010

Páteční noc

Kromě cesty z Varšavy do Gdaňsku jsem ještě nezažila nic horšího než dnešní noc.

Kombinace devadesátiprocentní vlhkosti, podivných zvuků z větráku, jetlegu, vedra a obavy z krysího vniknutí do pokoje je asi příčinou toho, že jsem se pokoušela od půl jedné až do rána usnout...marně.

Podívala jsem se na českej telefon a říkám si, no, v Čechách je už půlnoc, tady je pět, tak to už bych mohla pomalu snad usnout, tak jsem se fakticky tvrdě snažila, ale bezvýsledně. Kolem šestý hodiny začaly bouchat hrnce u nás před oknem (kuchyně už neni zas tak vtipná, jak se zdálo na začátku, no..), asi za pět minut potom se ranním hlukem začala prořezávat cirkulárka, protože máme to štěstí, že se přímo před naší kolejí boří a staví..přesto všechno jsem se pořád snažila brát všechno pozitivně, říkám si: „dobře, tak kdy se mi podaří vstát kolem šestý, podívám se ven, nakoupim snídani (ve Vietnamu to ráno žije, tady se brzo vstává)..“

Vyrazila jsem ven a hned jak jsem vyšla, byla jsem překvapená, že moc lidí venku neni, došla jsem k obchodu, kde jsem chtěla koupit jogurty a bylo tam zavřeno. Pořád jsem ale neházela ještě flintu do žita, říkám si dál: „dobře, tak jogurty nebudou, ale mohly by na ulici sedět soiový pani (pani, co prodávají soi – lepkavá rýže).“ Podívám se doprava do ulice, kde obvykle takový soiový pani sedí a nejen, že tam nebyly, ale byli tam asi tak čtyři lidi. Už mi to bylo divný, asi bylo dřív, než jsem myslela.. Jak jsem tak pochodovala tou prázdnou ulicí, tak jsem si ani nepřipadala, že tak vyčuhuju, což je můj denodenní pocit. Povzbuzená jsem se vydala aspoň si koupit noviny, když už nebyla snídaně, ale ani noviny ještě nebyly otevřený. Tak jsem se otočila na crocsce a šla jsem na kolej, cestou jsem narazila na ministánek s nějakym sladkym rohlíčkem chemickym, překvapivě byl jen za 3 Kč, takže aspoň jedno příjemný překvapení..

Teď je asi tak deset, vůbec jsem nespala, ne, že by mě zírání do skřípajícího větráku nebavilo, ale doufám, že dnešní noc se nebude už nikdy opakovat.

První dny ve Vietnamu 2010

První dny v Hanoji

Dvaadvacet hodin letu s přestávkou sedm hodin v Soulu docela člověka odrovná, každou noc asi ve tři ráno nadáváme na jetleg a řvoucí Laosany z koleje naproti..
I když je pravda, že v Soulu jsme se docela vyspaly, je tam pěknej odpočívací koutek..

Dnes 23. 9. 2010 jsme se přestěhovaly na vládní koleje, takže nemusíme platit, ale samozřejmě to má i svoje nevýhody jako například: žádná lednice, žádná klimatizace, zatim žádná wifi, docela smradlavej pokojíček a vybavení pokoje na počet klesá, jsou tu tři postele, dva stoly a jedna skříň, ale snad časem ještě něco dostaneme.. bydlí tady hodně Kubánců, Mongolů, Rumunů a taky Bělorusové a nakonec jedna Němka.. A co je fakt vtipný, tak to je náš výhled z okna, přikládám fotografii:

v podstatě to připomíná Mc Drive, ale člověk ho má za oknem:) Tak to jsou faktický informace a teď nějaký první pocity..čekala jsem kulturní šok číslo dva a zatim nepřišel a myslim, že nepřijde, ve vší špíně, smradu a strachu z novejch věcí si prostě člověk ve Vietnamu snad vždycky najde to pěkný, jako třeba když jsou na nás lidi milí, když si dáme dobrou pho (vietnamská polévka) nebo když ve skole něco zafunguje a vědí o nás (to jsme fakt nečekaly)..takže to vyšlo a budu chodit na politologii a sama..

Co se týče fauny, viděla jsem zatim pár krys (jednu mrtvou), jednoho švába a další hmyzy a co se týče flory, máme hned před kolejí překrásnej mandlovník, zrovna z něj padaj mandle..celkově jsou tady pěkný stromy a keře, to by se líbilo mamince a tatínkovi, no to by bylo fotek:)

Dneska je pátek a konečně nám zavolali ze školy, takže tam jdeme v pondělí. Byly jsme taky ve městě, až dostanem stipendium (nojo, fakt nam daj snad nejaky penize), tak si asi budu muset koupit nějaký hedvábný šatičky, uz jsem viděla tak aspoň troje mooc krasný. Jinak je stará čtvrť pořád stejná.

Ve Vietnamu už je podzim, takže je docela příjemný počasí, to máme štěstí, protože jinak bysme se asi v našem zatuchlym pokojíčku uvařily.