čtvrtek 14. října 2010

Po nemoci

Moje nemoc začala jednoho krásného rána, kdy jsme jeli na organizované setkání v Nha Hat Lon (něco jako Národní divadlo). Přijeli jsme sem na předávání cen studentům, kteří přispěli k bádání o Hanoji, měli jsme dělat publikum, za což jsme dostali 50 Kč. Ovšem stálo to za to? Ne, nestálo. 3 hodiny nudných projevů a pseudouměleckých vystoupení ve vymrazeném divadle způsobily, že jsem hned po příjezdu na kolej dostala teplotu a lehla do postele na 4 dny. 4 dny zavřená v našem krásném pokoji byl dost drasťák. (Děkuju holkám, že mi nosily jídlo..)
No nicméně už jsem naštěstí zdravá. Oslavy skončily (neviděla jsem z nich skoro nic) a všechno se tady uklidnilo, město se vylidnilo (odjeli Vietnamci z jižního a středného Vietnamu), což v praxi znamená, že jsou stále plné ulice, ale tak nějak snesitělně plné.
Dnes jsem byla opět ve škole, člověku to netrvá dlouho než pochopí, že tady v Hanoji chodíme do školy ne abychom se dozvěděly něco nového o politologii nebo v případě holek o kultuře a náboženství, ale že je to něco jako poslechový jazykový kurz s přídadnou konverzací se spolužačkami a spolužáky o přestávce. Poslechové podmínky v mojí třídě jsou zhoršené tím, že se nacházíme hned vedle veliké dálnice Nguyen Trai a tím, že profesor doslova šeptá. O zábavu ve třídě není nouze, profesor si celou dobu drží mikrofon u břicha a jednou začas dojde ke stolu, vymění v mikrofonu placatou baterku a jede dál:) Dnes měl připravenou powerpointovou prezentaci, zapnul projektor a nic, načež mu žáci oznámili, že projektor je kompatibilní jen s některými notebooky, když začal svůj notebook vypínat, najednou se objevil na plátně obraz a Windows is shutting down..no, ještě chvíli to zkoušel rozchodit a poté to vzdal a já jen poklesla v lavici, protože s prezentací je pro mě všechno mnohem jednodušší, tozn. rozumím aspoň polovině toho, co říká a zbytek si např. můžu přeložit doma. Zítra mám mít poprvé předmět Politický systém Vietnamu, jupí, pevně doufám, že bude k něčemu a že profesor, který ten předmět učí, bude mluvit nahlas.
Včera jsme poprvé byly na kurzu jazyka, máme velice milou paní učitelku Van.
Teď už je čtvrtek a absolvovala jsem předmět Politický systém Vietnamu, opět to bylo velké zklamání, nějak mě nenapadlo, že to nebude současný politický systém, ale že se budeme učit o tom jak to fungovalo za vietnamských dynastií (většinu věcí člověk buď ví, nebo si je odvodí), takže nicno..Ale nevadí..zase jsem si hezky popovídala se spolužačkou, koupila mi šťávu z cukrový třtiny a vařenou kukuřici, já nechtěla, ale to tady neexistuje:) No a cestou ze školy se mi stala taková milá věc. Vyšla jsem z hlavní brány a mává na mě xe om [mototaxík] (klasika)..no a vedle něj stál pán a taky mával, tak už jsem si připravila frázi, že jedu autobusem..no a pán číslo dva mě chytil za rukáv a povídá: „Dobrý den, vy z Čech..“ Tak to mě hned zastavilo. Ukázalo se, že je to pán, kterej bydlel v Čechách 4 roky a že mu nějaká paní učitelka z univerzity řekla, že tam chodí nějaká Češka do školy, tak mě odchyt. Mluvil docela hezky na to, že bydlel v Čechách jen 4 roky a navíc to už je asi 25 let. Hezky jsme si popovídali a nakonec se rozloučili. Stojím na autobusový zastávce a čekám na dvacet jedničku a najednou můj známý pán na motorce a říká: „ty sedni, já tě odvézt“ S nikym jinym bych nejela, ale tenhle pán byl prostě tak milej, že to nešlo jinak, navíc jsem se ho teda vůbec nebála. Odvez mě do Bach Khoa – naší čtvrti a když jsem mu vracela helmu, tak říká: „příště až ty ze školy, tak já odvézt.“ Začala jsem vzdorovat, že to nejde a on říká: „Já odvézt, ty kamarádka.“ No tak to bylo fakt hezký:) Cestou jsem se o ptala na všechnoo možný, má dvě děti, dceru ve věku 25 (jako já), ale už má rodinu a je zdravotní sestřička a pak syna mladšího a pán brousil granáty v Česku. No byl fakt moc milej a ještě mě uklidnilo, že cestou nadával na lidi, co jezděj rychle na motorce, hned jsem se cejtila líp:)

Žádné komentáře: