Příběh vietnamské republiky – ekonomické okno

Bylo nebylo jedno království na poloostrově Zadní Indie. Po druhé světové válce vyhlásilo nezávislost a stala se z něj republika. Jednoho dne přišli Francouzi s tím, že si chtějí zachovat bohatství svého koloniálního panství, to bylo republikou s díky odmítnuto a tak se Francouzi odebrali z Dien Bien Phu do Ženevy. Republika se rozdělila, protože na jihu přece jen Francouzi zanechali silný dojem. Mezitím na jiném kontinentě začalo pár lidí přemýšlet o tom, co podniknout pro dobro planety. Jako nejskvělejší nápad se jevilo zastavení postupu komunismu a tak se také činilo. Jak do toho, lámali si potomci otců zakladatelů hlavu, a pak někdo vymyslel, že mírovou cestou to nepůjde. Povel zněl jasně: zastavte komunismus za každou cenu..a tak se konstruktéři zasnažili a vyrobili Maddox, loďku, která se umí vlastnoručně potopit. Válčilo se dlouho a na konci měla naše republika, čtvrtou největší armádu na světě, k čemuž jí dopomohli soudruzi z Moskvy i odjinud. Živit tolik hlav však něco stojí, republika to věděla a tak se to snažila už odzačátku naplánovat. Plány jsou od toho, aby se plnily a ne na 100 procent, ale více. A plnilo se. Na konci války se země sjednotila. Konečně bylo po válce a mohla nastat doba hojnosti, doba bez dolarů. Jenže to nefungovalo, nebyly peníze, všechno bylo zničeno, obrovská armáda na krku, soudruzi z Moskvy už nic neposílali..a tak se usoudilo, že se musí něco změnit. Přišly reformy Doi Moi. Osmdesátá léta se na tento experiment jevila jako ideální, experimentovalo se přece všude. Jenže hned na začátku nastaly potíže, přejít z centrálního plánování na tržní ekonomiku není hračka. Proto byly roky 86 a 88 doprovázeny hyperinflací až 350 procent, která byla způsobená především obrovskou devalvací dongu vůči hodnotě dolaru. Pár reforem jako odstranění kontrol cen a sjednocení výměnného kursu se situací trochu zamrskalo, ale co naplat, inflace se do roku 1991 zase zvedla a to vedlo k procesu dolarizace – držení aktiv v zahraniční měně domácími residenty. Republika se snažila vybruslit ze spirály inflace-devalvace za použití léčby šokem – ve velkém prodávala dolary na zahraničních výměnných trzích a fugovalo to, inflace klesla a devalvace se neprohlubovala, naopak došlo k posílení dongu a ustabilnění na pět let i proces dolarizace se zastavil. Jenže pak přišla asijská krize a dong byl z toho zase v depresi. A zase už šplhala nahoru dolarizace, naštěstí inflace zůstala dole.
(...o pár let později)
Píše se rok 2011. Už potřetí za poslední rok Vietnamská státní banka devalvuje měnu, na “velký pátek” 11.2. 2011 o 8.5 procenta. Dnešní problémy jsou následující: přílišný obchodní deficit, propast mezi kurzem dong-dolar na oficiálním a černém trhu, nutnost (vyplývající z plnění podmínek WTO) v nejbližších letech pustit naplno konkurenci ze zahraničí do země a v této situaci udržet domácí společnosti na živu, splnit podmínky ASEANu, ke kterým se Vietnam zavázal při vstupu, tedy obchod s nulovou daní mezi členskými zeměmi. A to není všechno. Ceny benzínu se kvůli všeobecnému zdražení na Tet – vietnamský Nový rok, držely nízko, ceny benzínu ve světě však rostly a tak přišla situace, kdy se bude muset zdražovat a to nejméně o 18 procent. Stejně je na tom elektřina. Monopol na tato odvětví má stát a to zřejmě situaci nepomůže. Vláda také slíbila zvýšení průměrného platu z dnešních 580 Kč na cca 730 Kč, ale zároveň zdražila potraviny. Jak z toho všeho vybruslit není jasné, ale dalo by se předpovídat, že naše republika to nebude mít v následujících letech moc lehké.
A na závěr něco o černém trhu ve Vietnamu (Vietnamci mu říkají svobodný trh – cho tu do nebo černý – cho den) a jedna praktická rada navíc. Běžný občan SRV, ani cizinec si ve Vietnamu skoro nemůže oficiální cestou v bance koupit dolary (až na výjimky), může je pouze prodat za oficiální bankovní sazbu. Pokud by si je mohl volně koupit, byla by to katastrofa, protože nedůvěra v dong je příliš velká a touha po pevné západní měně taktéž. Takže první, s čím se jako cizinec v Hanoji setkáte je, že všichni chtějí, abyste jim platili v dolarech. To je celkem pochopitelné, ale vyjde vás to velice draho vzhledem k tomu, že z ATM si ve Vietnamu můžete vybrat jen dongy a převodní cena pro vás je zhruba 18.000 - 19.000 dongů za dolar. Vietnamská paní, která vám vypočítává cenu za nájem však nepoužívá oficiální bankovní kurs, ale řídí se cenami na černém trhu. Vyplatí se tedy přivézt si dolary do země. I Vietnamci už přišli na to, že pokud odjedou do sousední Kambodže a vyberou si zde dolary z bankomatu, tak se jim i se všemi poplatky vyplatí tyto dolary dopravit do Vietnamu a prodat na černém trhu. (tozn. jít do téměř jakéhokoliv zlatnictví, fungují jako směnárny).
Napsala bych to je konec příběhu, ale není...

Při psaní tohoto příspěvku jsem čerpala z práce Michaela Goujona: Fighting inflation in a dollarized economy: The case of Vietnam. 2006. Journal of comparative economics 2006/34 a z vietnamského i západního tisku.
Příběh Socialistické republiky Vietnam je napsán podle skutečných událostí.
Za možné chyby v ekonomické části se omlouvám, uvítám jakékoliv připomínky, přece jen se ještě v ekonomice moc nevyznám. Odkazuji také zpětně na článek v tomto blogu o vietnamské ekonomice..trochu s tím souvisí..

Jak vyřešit problémy metropole

Hanoj se potýká s mnoha problémy, některé jsou palčivé, jiné jsou ještě palčivější, ale k těm nejpalčivějším patří přelidnění centra. To s sebou nese zase další problémy, neudržitelnost místní dopravy, nedostatek domů a bytů, příliš velké znečištění ovzduší, město je zavaleno hromadami odpadků atd. Prvotní a jistě vychytralý plán byl rozšířit Hanoj co to jen jde, aby si lidé řekli, mimo Hanoj se stěhovat nechci, ale když je to už součást našeho hlavního města, tak to jo..Takže Hanoj požírá okolní vesničky a kdejaké volné plácky. Na okrajích se staví o sto šest a ne ledajaké domy, ale paneláky a vyhnané do obrovských výšek. Nikdo moc nepřemýšlí, jestli v těch bytech za 4 miliony Kč může a chce bydlet běžná vietnamská rodina. A ona bohužel moc nechce a nemůže. Takže mnozí vrcholoví činitelé zapřemýšleli. Jistě se musí najít způsob, jak tento problém vyřešit a ještě z toho něco vytěžit. A tak vznikají nové územní plány. Univerzitní čtvrť Bách Khoa by se měla do budoucna přestěhovat na okraj Hanoje, to znamená asi 30 km od místa, kde teď je – v centru. Měl by to být kampus, kde budou v harmonickém soužití bydlet všichni studenti, učitelé a pár babek co prodávají soi. Geniální plán, no ne? Vyřeší se tím problém dopravy, protože většina studentů z celé Hanoje bude odlifrována na vesnici. Lukrativní pozemky se zpeněží a vyrostou zde místo škol a kolejí hotely a banky. A všichni budou spokojení... až na všechny studenty, profesory a pár babek.

Na třídě Dai Co Viet se staví obrovský věžák, řekla bych tak asi dvacet pater. Když jsme přijeli před dvěma lety, byl zhruba ve stejné fázi výstavby. Pěkná lokalita, ideální počasí na stavbu, tak proč se sakra nestaví, ptaly jsme se samy sebe..Vetšina z nás to jistě přisuzovala finančním problémům. Ale pak jsme se zeptaly naší učitelky a ta nám vše vysvětlila.. Stavební firma začala stavět a asi po roce prací vláda vydala rozhodnutí, kterým s okažitou platností pro všechny zakázala stavět v centru vyšší domy, než deset pater. Jistě dobré nařízení, Hanoj bude bez dvacetipatrových haluzen hezčí, jen těm, co začali stavět tyto haluzny za miliardy před vydáním onoho rozhodnutí, moc nezávidím. Myslím, že až se za pár let do Hanoje vrátím, tak uvidím na třídě Dai Co Viet stejné bambusové lešení.

Tet v Hanoji

Vietnamský Nový rok (Tet Nguyen Dan) se slaví podle lunárního kalendáře. Během tohoto největšího vitenamského svátku Vietnamci každoročně utratí horentní peněz za potraviny. Je také pravidlem, že se ceny s blížícím se Tetem zvednou do nebývalých výšin. Za některé ovoce jsou Vietnamci schopni zaplatit nehorázné částky. Například luxusní pomelo, které by stálo za normálních okolností okolo 80 Kč (dá se však koupit i jiný druh za 8 Kč), se na Nový rok kupuje i za 700. Četla jsem také, že cena za speciální (nevím v čem speciální:) vodní meloun se může vyšplhat až na 3000 Kč. Trhy jsou doslova obsypané různými druhy ovoce, často vůbec netuším, co je co. Jít však před Tetem na trh vyžaduje pevné nervy a naditou peněženku, o smlouvání nemůže být moc řeč. Když už píšu o ovoci, přidám také jednu historku ze školy. S paní učitelkou Van jsme se bavily o ovoci a o tom, jak se postřikuje různými insekticidy a pesticidy. Jíst takové ovoce není zrovna nejzdravější. Běžní vietnamští konzumenti to záhy pochopili a začali si prý vybírat ošuntělé ovoce, protože ve Vietnamu se traduje, že po jisté době toxické látky z pesticidů a insekticidů zmizí. Nejlepší prý bylo najít ovoce, ve kterém se schovává červ, protože to je přece důkaz, že není ovoce napuštěné ničím škodlivým. Prohnaní prodejci ale neváhali a přišli na to, jak tento problém vyřešit. Ve velkém začali sbírat červy a těsně, než začali prodávat pokropili čerstvé ovoce jemnou sprškou mrskajících se červů.Další důsledek příchodu vietnamského Nového roku jsou prázdné ulice. A nejen to. Z areálu kolejí odjeli naprosto všichni, takže každodenní ruch byl vystřídán podivnou atmosférou ticha, připadám si tady jak ve městě duchů. Na ulicích není ani jeden stánek s jídlem, venku jsem poprvé zalechla zpívat ptáky. Dokonce i hlučná kuchyň, do které vede naše okno je teď podivně ztichlá. Nikdo nepracuje. Jediný šramot produkují krysy, které se prohánějí po kuchyni a šustí pytlíky. Podivný pocit klidu před bouří občas přeruší návštěva vietnamské rodiny. Byli jsme pozváni na tři až čtyři návštěvy, vesměs je možné říci, že když se jde na návštěvu, je vždycky veselo. Člověk se přejí až k prasknutí a všichni jsou milí. Na jednu takovou se zrovna chystáme.

Návrat z cest a celonárodní sjezd

Po třítýdenní dovolené bez internetu a jakýchkoliv médií jsem se vrátila do vymrzlé Hanoje, kde zrovna probíhal XI. celonárodní sjezd Komunistické strany Vietnamu - nejdůležitější politická událost za posledních pět let.




obrázek - zdroj: BBC

Řešil se zde politický program na dalších pět let, plán na deset let a také se volili se členové Ústředního výboru (200), Politbyra (14) a generální tajemník strany, nepřímo (jestli bude zvolen do Politbyra) se také rozhodovalo o druhém funkčním období současného premiéra Nguyen Tan Dunga. Sjezd probíhal od 12. do 19. ledna a všechna jednání se konala za zavřenými dveřmi. Už před sjezdem západním tiskem probíhaly zprávy o pravděpodobných nominacích na trojici nejdůležitějších funkcí v zemi. (Hádalo se i do budoucna o fcích. premiéra a prezidenta) Výsledek tudíž nebyl překvapivý, ačkoliv Ústřední výbor svolal speciální 15. plenární zasedání právě kvůli personálním otázkám. Nguyen Tan Dung nakonec získal pozici v Politbyrua Nguyen Phu Trong (bývalý předseda Národního shromáždění) se stal Generálním tajemníkem. Vzhledem k tomu, že ve hře byl ještě jeden důležitý politik - Truong Tan Sang, který byl také velice nadějným kandidátem na pozici GT, bude zřejmě podle odhadů zastávat po květnových volbách do Národního shromáždění pozici prezidenta. Snad jedinným překvapením bylo zvolení ženy z etnické menšiny Thai do čtrnáctičlenného Politbyra. V Politbyru dále zůstalo 9 starých členů a přibylo 5 nových. Dvěma nejmladším členům strany, který drží alternativní křeslo (alternativních křesel je v ÚV 25, tato křesla slouží k záskávání zkušeností mladých politiků, kteří se v budoucnu mají stát plnoprávnými členy ÚV), je 35 let, oba jsou synové významných politiků (jeden je synem současného premiéra a druhý je synem bývalého člena politbyra Nguyen Van Chi). Kvůli vysokému věku musel odejít Generální tajemník Nong Duc Manh a i prezident Nguyen Minh Triet slíbil že po volbách odstoupí. Podle analýz západního tisku se do Ústředního výboru dostalo více vojenských představitelů, což se připisuje dlouhotrvajícímu nebezpečí vyhrocení situace v Jihočínském moři. (Spory Vietnamu, Číny a dalších zemí o Spartleyské a Paracelské ostrovy).
Asi nejdůležitější otázkou zůstává, jaké se očekávají změny. Soudě podle zprávy, která je tradičně vydávána před kongresem, zřejmě k žádným velkolepým změnám nedojde. Současný vietnamský režim v ní varuje před vnitřím nepřítelem, který usiluje o podkopání režimu mírovou cestou. Nguyen Tan Dung je tradičně označován za reformistu co se týče ekonomiky, naopak Truong Tan Sang je považován za konzervativce, který má blízký vztah k Číně. Vztahy těchto dvou osob ještě budou zřejmě zajímavé.
V Hanoji byl o zprávy z Kongresu nebývalý zájem. Když jsem si 19. ledna (v den uzavření Kongresu a den po volbě Politbyra a Generálního tajemníka) vyrazila v 10 ráno koupit noviny, povisla mi čelist, když jsem se v několika stáncích zeptala a zjitila, že noviny jsou beznadějně vyprodané. Následovala cesta do centra, kde situace nebyla o nic lepší. Nakonec jsem sehnala dvoje noviny ze čtyř, o které jsem měla zájem a také okopírované tabulky nově zvolených členů. Alespoň něco.

Večírek k Novému roku aneb kádr co neuměl zpívat

Ve čtvrtek na nás zabouchal pán z místních kolejí a v ruce držel pozvánku, která nám záhy otevřela dveře do nových rozměrů místní reality. Účastnily jsm se už řady akcí, které byly většinou nudné, zejména kvůli dlouhým proslovům, lehce kýčovitému stylu a nucené účasti. O večírku pro zahraniční studenty, pořádaném místní správou kolejí se dá říct mnoho stejného, avšak ne, že byl nudný. Celou dobu jsem se neskutečně bavila a většinu času jsem prostě nevycházela z údivu. Když jsme s Bárou na večírek dorazily, obrovský sál zel prázdnotou. Na minipodiu jen smutně blikal přezdobený stromeček,vedle se vyjímala povislá rudá hvězda a jedna kytice, která je součástí jakéhokoliv večírku či jiné podobné oficiální akce. Nechyběla ani velká červenožlutá tabule s nápisem "Chuc mung Nam moi"(Šťastný Nový rok). Usadily jsme se s Bárou na bíle potažená křesílka a vyčkávaly. Do sálu začali "proudit" Mongolové, jejichž studentský spolek tady prostě září a je suverénně nejpočetnější. Další účastníci byli Rusové, Poláci, Číňané a Korejci. Nejdůležitější osobou však byl asi šedesátiletý pán s prořídlým dlouhým vlasem, který v ruce třímal mikrofon. Pochopily jsme, že je to moderátor večera. Začal neodbytně postrkovat ruské studenty k aparátu na karaoke, aby zpívali ruské písně ve vietnamštině. Nenastala samozřejmě žádná odezva. Poté tedy začal zpívat sám.. Připadala jsem si jak kdybych se posunula o pár desítek let nazpět do Československa a možná spíš do Sovětského svazu. Pan moderátor Rusy protěžoval celý večírek, občas vykřikl Maskva a charašó a pokračoval zase ve vietnamštině. . Asi po dvou ruských příšerných písních následoval přípitek s krabicovým vínem, které se čepovalo z větších kanistrů stojících na stolech s občerstvením. Jedna z těchto krabicí se stala obětí pana moderátora, který si vesele chodil dolévat do svojí malé skleničky a ještě i do větší skleničky, která byla určena na colu, mirindu a sprite. Čím opilejší pan kádr byl, tím více nutil různé studenty, aby z ničeho nic něco zpívali, nebo šli tančit do obrovského prázdného sálu. Otřesné rusko-vietnamské písně se střídaly s jakýmsi housem, Bobem Marleym a to vše bylo prokládáno písní Happy New Year od ABBY. Jako mercedes mezi trabanty pak zněla píseň v podání mladého Mongola z naší koleje, který svým pronikavým hlasem strčil do kapsy veškerou dosavadní hudební produkci. Ne nadarmo jsou tady Mongolové za hvězdy. Již značně nametený kádr nakonec začal vyhrožovat, že oslava musí brzy skončit a že se tedy všichni mají jít bavit[tozn. jít tančit]. Pár Mongolů se tedy obětovalo a vrhlo se do středu prázdného sálu. I my s Bárou jsme podstoupily tento zoufalý pokus o roztančení ostře nasvíceného sálu. Vše nakonec vyšumělo a s písní Happy New Year od ABBY, která hrála už asi po páté jsme se všichni rozloučili.

Mráz přichází z Kremlu

Do Hanoje přišla zima, zlé jazyky tvrdí, že přifoukla z Číny, ale já myslím, že půvoce bude jinde. Mráz přichází vždycky z Kremlu. Teploty klesly na chabých 12 stupňů a v místnostech bez topení, kde se nedá zavřít okno, začíná být nemožné soustředit se na cokoliv jiného než na omrzlé konečky prstů. To je přesně případ naší učebny v jaykovce. V uplynulém týdnu se stalo hodně zajímavých věcí. První z nich byla velice povedená konfernece na téma Role Vietnamu v asijsko-pacifické oblasti. Byl zde celkem úzký okruh lidí, konferenci pořádal můj oblébený profesor Minh – ředitel katedry Mezinárodních studijí. Hlavními řečníky byli legendární profesor Thayer a profesor Will z Německa a prezentaci mělo také 13 vietnamských profesorů z různých kateder včetně profesora Minhe. Profesor Thayer je tady ve Vietnamu něco jako superstar. Každý se ho ptá na jeho názory, rady a postoje. Na konferenci doslova lítaly otázky typu: “profesore Thayere, poraďte nám, jak by měl Vietnam postupovat ve vztahu k Číně, co si myslíte o..” A tak není divu, že jsem byla celkem překvapená, že profesor, který je citovaný v každém druhém článku na vietnamském BBC, který měl diář plný schůzek s ministry, velvyslanci a kádry, který mluví vietnamsky, laosky, thajsky a trochu německy, si našel čas pro jednu malou studentku ze země bývalého sovětského bloku. Není divu, že jsem před schůzkou byla poměrně nervózní, avšak posléze jsem zjistila, že zbytečně. Profesor Thayer byl velice milý a vtipný, prodiskutovali jsme téma mojí diplomky, nepopírám, že jsem ještě o něco zmatenější, ale to je asi správně. Probrali jsme politické dění ve Vietnamu a velice mě bavilo poslouchat historky z profesorova života, který je více než pestrý.
Konference pro mě byla svým způsobem šokující. Jeden z vietnamských profesorů v následné debatě ke svému příspěvku prohlásil, že současné stranické vedení je velice špatné a že kdyby on by byl u moci, tak by to ve Vietnamu vypadalo jinak. Na tom by nebylo samo o sobě nic šokujícího, kdyby v místnosti neseděli dva členové politbyra, v tu dobu s kamennými obličeji a rty těsně přimknutými k sobě, zatímco celý sál hučel vzrušením. O konferenci byl napsán také článek, který ovšem musel být patřičně upraven, protože byl “příliš otevřený”.

Zimní únava

Koukám poslední dobou, že nějak zaostávám v psaní příspěvků, přemýšlela jsem, čím to asi bude a napadá mě zimní únava. Sem do Hanoje přichází pomalu ale jistě zima, klepeme se už ve dvaceti stupních, nedej bože když se ochladí večer na šestnáct, to pak pod kalhoty nasazuju leginy a pod mikinu druhou mikinu. Vzhledem k tomu, že počasí se tady střídá jak o závod, jsou tady k vidění Vietnamci a Kubánci v péřových bundách i ve 25 stupních. Vlivem proměnlivého počasí pak všichni začínají být nemocní, což se obzvlášť dobře šíří v přeplněných autobusech, ve kterých jezdím skoro každé ráno do školy. A proto už mám ovázaný krk a tučnou zásobu kapesníků. Jedna z věcí, která Evropana ve Vietnamu překvapí je, že je neslušné smrkat na veřejnosti. Z obyčejného nastydnutí se pak může stát peklo na zemi, jako když jsem dneska ráno seděla ve třídě a přemýšlela, kdy mi praskne hlava. Nakonec jsem rezignovala a vysmrkala se. A když už jsem vypadala jako výtržník, tak už nemělo smysl nic předstírat a smrkala jsem celé 4 hodiny.
Je tu však i jiný a lepší důvod k tomu, že jsem už dlouho nic nenapsala. Dozvěděla jsem se, že do Hanoje a na naší fakultu má přijet na konferenci Carlyle Thayer, slavný profesor a expert na zahraniční i domácí politiku Vietnamu, bezpečnost, mimochodem studoval na Brownu, Yalelu, Cornelu a dalších slavných univerzitách, umí vietnamsky, laosky a thajsky a má asi 380 publikací se vším všudy (respekt)..Jedna z asi tří osob, která se vážně zabývá vietnamskou politikou. Takže jsem neváhala a napsala mu email, jestli bych se s ním mohla setkat a konzultovat s ním diplomovou práci. Nečekala jsem, že odpoví a, natož tak rychle ještě kladně a navíc velice přátelským tónem, takže na páteční konferenci už se trochu třesu, jednak, že se těším a druhak, že jsem nervózní: