Večírek k Novému roku aneb kádr co neuměl zpívat

Ve čtvrtek na nás zabouchal pán z místních kolejí a v ruce držel pozvánku, která nám záhy otevřela dveře do nových rozměrů místní reality. Účastnily jsm se už řady akcí, které byly většinou nudné, zejména kvůli dlouhým proslovům, lehce kýčovitému stylu a nucené účasti. O večírku pro zahraniční studenty, pořádaném místní správou kolejí se dá říct mnoho stejného, avšak ne, že byl nudný. Celou dobu jsem se neskutečně bavila a většinu času jsem prostě nevycházela z údivu. Když jsme s Bárou na večírek dorazily, obrovský sál zel prázdnotou. Na minipodiu jen smutně blikal přezdobený stromeček,vedle se vyjímala povislá rudá hvězda a jedna kytice, která je součástí jakéhokoliv večírku či jiné podobné oficiální akce. Nechyběla ani velká červenožlutá tabule s nápisem "Chuc mung Nam moi"(Šťastný Nový rok). Usadily jsme se s Bárou na bíle potažená křesílka a vyčkávaly. Do sálu začali "proudit" Mongolové, jejichž studentský spolek tady prostě září a je suverénně nejpočetnější. Další účastníci byli Rusové, Poláci, Číňané a Korejci. Nejdůležitější osobou však byl asi šedesátiletý pán s prořídlým dlouhým vlasem, který v ruce třímal mikrofon. Pochopily jsme, že je to moderátor večera. Začal neodbytně postrkovat ruské studenty k aparátu na karaoke, aby zpívali ruské písně ve vietnamštině. Nenastala samozřejmě žádná odezva. Poté tedy začal zpívat sám.. Připadala jsem si jak kdybych se posunula o pár desítek let nazpět do Československa a možná spíš do Sovětského svazu. Pan moderátor Rusy protěžoval celý večírek, občas vykřikl Maskva a charašó a pokračoval zase ve vietnamštině. . Asi po dvou ruských příšerných písních následoval přípitek s krabicovým vínem, které se čepovalo z větších kanistrů stojících na stolech s občerstvením. Jedna z těchto krabicí se stala obětí pana moderátora, který si vesele chodil dolévat do svojí malé skleničky a ještě i do větší skleničky, která byla určena na colu, mirindu a sprite. Čím opilejší pan kádr byl, tím více nutil různé studenty, aby z ničeho nic něco zpívali, nebo šli tančit do obrovského prázdného sálu. Otřesné rusko-vietnamské písně se střídaly s jakýmsi housem, Bobem Marleym a to vše bylo prokládáno písní Happy New Year od ABBY. Jako mercedes mezi trabanty pak zněla píseň v podání mladého Mongola z naší koleje, který svým pronikavým hlasem strčil do kapsy veškerou dosavadní hudební produkci. Ne nadarmo jsou tady Mongolové za hvězdy. Již značně nametený kádr nakonec začal vyhrožovat, že oslava musí brzy skončit a že se tedy všichni mají jít bavit[tozn. jít tančit]. Pár Mongolů se tedy obětovalo a vrhlo se do středu prázdného sálu. I my s Bárou jsme podstoupily tento zoufalý pokus o roztančení ostře nasvíceného sálu. Vše nakonec vyšumělo a s písní Happy New Year od ABBY, která hrála už asi po páté jsme se všichni rozloučili.

Mráz přichází z Kremlu

Do Hanoje přišla zima, zlé jazyky tvrdí, že přifoukla z Číny, ale já myslím, že půvoce bude jinde. Mráz přichází vždycky z Kremlu. Teploty klesly na chabých 12 stupňů a v místnostech bez topení, kde se nedá zavřít okno, začíná být nemožné soustředit se na cokoliv jiného než na omrzlé konečky prstů. To je přesně případ naší učebny v jaykovce. V uplynulém týdnu se stalo hodně zajímavých věcí. První z nich byla velice povedená konfernece na téma Role Vietnamu v asijsko-pacifické oblasti. Byl zde celkem úzký okruh lidí, konferenci pořádal můj oblébený profesor Minh – ředitel katedry Mezinárodních studijí. Hlavními řečníky byli legendární profesor Thayer a profesor Will z Německa a prezentaci mělo také 13 vietnamských profesorů z různých kateder včetně profesora Minhe. Profesor Thayer je tady ve Vietnamu něco jako superstar. Každý se ho ptá na jeho názory, rady a postoje. Na konferenci doslova lítaly otázky typu: “profesore Thayere, poraďte nám, jak by měl Vietnam postupovat ve vztahu k Číně, co si myslíte o..” A tak není divu, že jsem byla celkem překvapená, že profesor, který je citovaný v každém druhém článku na vietnamském BBC, který měl diář plný schůzek s ministry, velvyslanci a kádry, který mluví vietnamsky, laosky, thajsky a trochu německy, si našel čas pro jednu malou studentku ze země bývalého sovětského bloku. Není divu, že jsem před schůzkou byla poměrně nervózní, avšak posléze jsem zjistila, že zbytečně. Profesor Thayer byl velice milý a vtipný, prodiskutovali jsme téma mojí diplomky, nepopírám, že jsem ještě o něco zmatenější, ale to je asi správně. Probrali jsme politické dění ve Vietnamu a velice mě bavilo poslouchat historky z profesorova života, který je více než pestrý.
Konference pro mě byla svým způsobem šokující. Jeden z vietnamských profesorů v následné debatě ke svému příspěvku prohlásil, že současné stranické vedení je velice špatné a že kdyby on by byl u moci, tak by to ve Vietnamu vypadalo jinak. Na tom by nebylo samo o sobě nic šokujícího, kdyby v místnosti neseděli dva členové politbyra, v tu dobu s kamennými obličeji a rty těsně přimknutými k sobě, zatímco celý sál hučel vzrušením. O konferenci byl napsán také článek, který ovšem musel být patřičně upraven, protože byl “příliš otevřený”.

Zimní únava

Koukám poslední dobou, že nějak zaostávám v psaní příspěvků, přemýšlela jsem, čím to asi bude a napadá mě zimní únava. Sem do Hanoje přichází pomalu ale jistě zima, klepeme se už ve dvaceti stupních, nedej bože když se ochladí večer na šestnáct, to pak pod kalhoty nasazuju leginy a pod mikinu druhou mikinu. Vzhledem k tomu, že počasí se tady střídá jak o závod, jsou tady k vidění Vietnamci a Kubánci v péřových bundách i ve 25 stupních. Vlivem proměnlivého počasí pak všichni začínají být nemocní, což se obzvlášť dobře šíří v přeplněných autobusech, ve kterých jezdím skoro každé ráno do školy. A proto už mám ovázaný krk a tučnou zásobu kapesníků. Jedna z věcí, která Evropana ve Vietnamu překvapí je, že je neslušné smrkat na veřejnosti. Z obyčejného nastydnutí se pak může stát peklo na zemi, jako když jsem dneska ráno seděla ve třídě a přemýšlela, kdy mi praskne hlava. Nakonec jsem rezignovala a vysmrkala se. A když už jsem vypadala jako výtržník, tak už nemělo smysl nic předstírat a smrkala jsem celé 4 hodiny.
Je tu však i jiný a lepší důvod k tomu, že jsem už dlouho nic nenapsala. Dozvěděla jsem se, že do Hanoje a na naší fakultu má přijet na konferenci Carlyle Thayer, slavný profesor a expert na zahraniční i domácí politiku Vietnamu, bezpečnost, mimochodem studoval na Brownu, Yalelu, Cornelu a dalších slavných univerzitách, umí vietnamsky, laosky a thajsky a má asi 380 publikací se vším všudy (respekt)..Jedna z asi tří osob, která se vážně zabývá vietnamskou politikou. Takže jsem neváhala a napsala mu email, jestli bych se s ním mohla setkat a konzultovat s ním diplomovou práci. Nečekala jsem, že odpoví a, natož tak rychle ještě kladně a navíc velice přátelským tónem, takže na páteční konferenci už se trochu třesu, jednak, že se těším a druhak, že jsem nervózní:

Zasedání Národního shromáždění

Národní shromáždění je legislativní orgán Vietnamu, který se schází dvakrát ročně zhruba tak na měsíc. Letos byl vývoj velice zajímavý a mnoho pozorovatelů se shodlo, že toto zasedání bylo jedno z nejdemokratičtějších a nejživějších co se týče diskuse za posledních pár let. Když jsem si přečetla v ústavě, že do NS smí i zahraniční hosté na pozvání, pojala jsem nápad, že bych mohla přes školu o takové pozvání zažádat, psala jsem rovnou proděkanovi, ale i ten byl na takové pozvání příliš krátký, škoda, taky jsem se chtěla podívat na diskuse v parlamentu, no. Nejzajímavější částí byly interpelace premiéra ohledně zodpovědnosti za obrovský dluh Vinashinu (viz. příspěvek Vietnamská ekonomika), premiér jakožto představitel vlády, která tuto státní společnost v mnohém řídí, byl pod palbou otázek. Nakonec slíbil, že se vše prošetří, no tak uvidíme, no. Konsorcium by se mělo ořezat tak, aby zbylo asi patnáct dceřiných společností a do těch by měla národní banka nalít nějaké dongy, aby se vše znovu rozjelo. Další vývoj budu dále sledovat. Následná diskuse se rozproudila poté, co se na webu vlády objevily tři kritické články na účet poslanců NS (kritika zněla zneužití pravomoci a matení veřejnosti), proti tomu se ohradili poslanci a vášnivá debata byla na světě.A teď ještě něco ze sportu: Vietnamská 18 letá dívka získala zlatou medaili v karate na asijském šampionátu.

Lidová komise pro sport a tělovýchovu: návrh badminton schválen

Náš český studentský spolek DLHS Sec (viz. Marty blog) si zakoupil z peněz členských příspěvků lidové komise pokoje 101 pro sport a tělovýchovu nové pálky na badminton. Stejné pálky si zakoupili i naši imperialističtí přátelé Sam a Ethan. Po vzoru starších soudruhů a soudružek jsme se jali hrát badminton, avšak musíme připustit, že míček nám nelétal tak ladně jako jim. Lidová komise pro sport a tělovýchovu v nedlouhém intervalu deseti sekund záležitost prodiskutovala a rozhodla, že na příště už se podle pravidel hrát nebude. Ač je to společensky poněkud nepřípustné, museli jsme připustit, že je to větší zábava. V nepřítomnosti sekretáře Martušáka provedl zkrácený zápis předseda lidové komise pro sport a tělovýchovu a předseda lidové komise pro toaletní záležitosti Ladušák.

Vietnamská ekonomika

Dnes jsme ve škole probíraly téma ekonomika, Martušák se už od začátku ošíval, že ho to vůbec nezajímá a jaká je to nuda, ale mě to bavilo.
Málokdo si asi nevšiml, že Vietnam prošel od roku 1986 ekonomickými reformami Doi Moi (Nová přeměna), jejichž cílem bylo z vycucnuté ekonomiky (dlouhotrvající války, živení obrovské armády a socialistické plánování) udělat fungující rostoucí a zdravou “tržně-socialistickou” ekonomiku.
Moje oblíbené slovíčko z minulé hodiny je společnost s ručením omezeným, ve vietnamštině: cong ty (společnost) trach niem (odpovědnost) huu han (omezený), ano, vietnamština je velice logický jazyk.. Nicméně naše paní učitelka říkala, že od s.r.oček se ve Vietnamu upouští, protože je to velice nebezpečné, když ručíte jen kapitálem, který jste do firmy vložili. Dnes prý ve Vietnamu frčí akciové společnosti, které mají různé vlastníky, ti se prý mohou dohodnout a dobře hospodařit..no dobrá, ale nevím, jestli je to tak růžové. Dále máme ve Vietnamu společnosti v soukromých rukou navykající si na tržní prostředí, no v případě Vietnamu je to spíše korupčně-tržní prostředí. Dále jsou zde velká konsorcia, často jsou to státní firmy, které mají monopol na jistá odvětví, mezi taková konsorcia patří Vinaphone (majitelem společnosti je armáda, protože vlastní vysílače), dále místní “ČEZ”,pak také FTP, gigant, který je v soukromých rukou a vyrábí počítače, telefony a software: phan mem (část a měkký), další takovou firmou, která je vlastněna státem je Vinashin, společnost vyrábějící lodě a ocel atd., největší státní firma, v současnosti je ve velkých problémech. Po zatčení jejích předních představitelů, kteří společně s jinými nadělali obrovský dluh sto miliard Kč, bude muset vláda zasáhnout (říkala paní učitelka). Ano, ano vláda zase pomůže. [Martušák i já pod lavicí].
Jeden velký problém pro všechny vietnamské společnosti, ale i pro zahraniční investory je korupční prostředí, které je tady poněkud extrémní. O tom snad někdy příště.

BOO SHOPY – Let’s Boo

http://bosua.vn/boovironment
http://bosua.vn/
Před sedmi založili bratři Anton a Honza v Hanoji první skateshop, ale nenechte se zmýlit, Anton a Honza nejsou Češi, ale Vietnamci, kluci, co studovali v Čechách a teď žijou v Hanoji.Když jsme před dvěma lety s holkama Boo shop objevily, byly jsme nadšením bez sebe, skateshopové značky se tu dají sehnat za zlomek ceny. Mě se zdá už to, že je tu skateshop super, ale leckdo by si mohl říct, co je na tom tak skvělýho? No tak je tam skateshop.. jenže není ledajakej. Za dva roky naší nepřítomnosti vznikl projekt Bo Sua, pár návrhářů (včetně kluků zakladatelů) začali navrhovat vlastní oblečení, nutno podotknout, že celkem dost senzační oblečení. Všechny nákupní tašky a taštičky jsou recyklovatelné a boo shopy slash Bo sua shopy prokazují velikou nápaditost i co se týče právě prodejních papírových tašek a také názvů: Faceboo, Playboo, Boovironment... Možná jsem zbytečně sentimentální a vyměklá, ale když vidím logo boo/ bo sua shopu, mám zvláštní a hezkej pocit. Nejde o to, že mám skateshopy ráda, jde o to, co tenhle jedinečnej projekt představuje. V zemi, kde se pálí hromady odpadků (ze sedmdesáti procent plastů) vedle hřiště, kde si kluci kopou míčem v zemi, kde si dospělí lidi na motorkách zakrejvaj pusu a nos rukou, aby se uchránili před smogem, v zemi, kde je zakázanej facebook a ve městě, který produkuje šest milionů odpadků denně, je neskutečný, že se tu najde někdo, kdo na životní prostředí nekašle, kdo vytváří něco novýho a ještě prezentuje, že je na faceBOOku. Tahle subkultura mi hodně přirostla k srdci a neni to proto, že jsme se seznámily s Antonem a dal nám sedm procent slevu. Z Vietnamu se jistě budu vracet s mnohem těžším kufrem, lehčí peněženkou a o pár “bo sua” věcí oháknutější.