Zasedání Národního shromáždění

Národní shromáždění je legislativní orgán Vietnamu, který se schází dvakrát ročně zhruba tak na měsíc. Letos byl vývoj velice zajímavý a mnoho pozorovatelů se shodlo, že toto zasedání bylo jedno z nejdemokratičtějších a nejživějších co se týče diskuse za posledních pár let. Když jsem si přečetla v ústavě, že do NS smí i zahraniční hosté na pozvání, pojala jsem nápad, že bych mohla přes školu o takové pozvání zažádat, psala jsem rovnou proděkanovi, ale i ten byl na takové pozvání příliš krátký, škoda, taky jsem se chtěla podívat na diskuse v parlamentu, no. Nejzajímavější částí byly interpelace premiéra ohledně zodpovědnosti za obrovský dluh Vinashinu (viz. příspěvek Vietnamská ekonomika), premiér jakožto představitel vlády, která tuto státní společnost v mnohém řídí, byl pod palbou otázek. Nakonec slíbil, že se vše prošetří, no tak uvidíme, no. Konsorcium by se mělo ořezat tak, aby zbylo asi patnáct dceřiných společností a do těch by měla národní banka nalít nějaké dongy, aby se vše znovu rozjelo. Další vývoj budu dále sledovat. Následná diskuse se rozproudila poté, co se na webu vlády objevily tři kritické články na účet poslanců NS (kritika zněla zneužití pravomoci a matení veřejnosti), proti tomu se ohradili poslanci a vášnivá debata byla na světě.A teď ještě něco ze sportu: Vietnamská 18 letá dívka získala zlatou medaili v karate na asijském šampionátu.

Lidová komise pro sport a tělovýchovu: návrh badminton schválen

Náš český studentský spolek DLHS Sec (viz. Marty blog) si zakoupil z peněz členských příspěvků lidové komise pokoje 101 pro sport a tělovýchovu nové pálky na badminton. Stejné pálky si zakoupili i naši imperialističtí přátelé Sam a Ethan. Po vzoru starších soudruhů a soudružek jsme se jali hrát badminton, avšak musíme připustit, že míček nám nelétal tak ladně jako jim. Lidová komise pro sport a tělovýchovu v nedlouhém intervalu deseti sekund záležitost prodiskutovala a rozhodla, že na příště už se podle pravidel hrát nebude. Ač je to společensky poněkud nepřípustné, museli jsme připustit, že je to větší zábava. V nepřítomnosti sekretáře Martušáka provedl zkrácený zápis předseda lidové komise pro sport a tělovýchovu a předseda lidové komise pro toaletní záležitosti Ladušák.

Vietnamská ekonomika

Dnes jsme ve škole probíraly téma ekonomika, Martušák se už od začátku ošíval, že ho to vůbec nezajímá a jaká je to nuda, ale mě to bavilo.
Málokdo si asi nevšiml, že Vietnam prošel od roku 1986 ekonomickými reformami Doi Moi (Nová přeměna), jejichž cílem bylo z vycucnuté ekonomiky (dlouhotrvající války, živení obrovské armády a socialistické plánování) udělat fungující rostoucí a zdravou “tržně-socialistickou” ekonomiku.
Moje oblíbené slovíčko z minulé hodiny je společnost s ručením omezeným, ve vietnamštině: cong ty (společnost) trach niem (odpovědnost) huu han (omezený), ano, vietnamština je velice logický jazyk.. Nicméně naše paní učitelka říkala, že od s.r.oček se ve Vietnamu upouští, protože je to velice nebezpečné, když ručíte jen kapitálem, který jste do firmy vložili. Dnes prý ve Vietnamu frčí akciové společnosti, které mají různé vlastníky, ti se prý mohou dohodnout a dobře hospodařit..no dobrá, ale nevím, jestli je to tak růžové. Dále máme ve Vietnamu společnosti v soukromých rukou navykající si na tržní prostředí, no v případě Vietnamu je to spíše korupčně-tržní prostředí. Dále jsou zde velká konsorcia, často jsou to státní firmy, které mají monopol na jistá odvětví, mezi taková konsorcia patří Vinaphone (majitelem společnosti je armáda, protože vlastní vysílače), dále místní “ČEZ”,pak také FTP, gigant, který je v soukromých rukou a vyrábí počítače, telefony a software: phan mem (část a měkký), další takovou firmou, která je vlastněna státem je Vinashin, společnost vyrábějící lodě a ocel atd., největší státní firma, v současnosti je ve velkých problémech. Po zatčení jejích předních představitelů, kteří společně s jinými nadělali obrovský dluh sto miliard Kč, bude muset vláda zasáhnout (říkala paní učitelka). Ano, ano vláda zase pomůže. [Martušák i já pod lavicí].
Jeden velký problém pro všechny vietnamské společnosti, ale i pro zahraniční investory je korupční prostředí, které je tady poněkud extrémní. O tom snad někdy příště.

BOO SHOPY – Let’s Boo

http://bosua.vn/boovironment
http://bosua.vn/
Před sedmi založili bratři Anton a Honza v Hanoji první skateshop, ale nenechte se zmýlit, Anton a Honza nejsou Češi, ale Vietnamci, kluci, co studovali v Čechách a teď žijou v Hanoji.Když jsme před dvěma lety s holkama Boo shop objevily, byly jsme nadšením bez sebe, skateshopové značky se tu dají sehnat za zlomek ceny. Mě se zdá už to, že je tu skateshop super, ale leckdo by si mohl říct, co je na tom tak skvělýho? No tak je tam skateshop.. jenže není ledajakej. Za dva roky naší nepřítomnosti vznikl projekt Bo Sua, pár návrhářů (včetně kluků zakladatelů) začali navrhovat vlastní oblečení, nutno podotknout, že celkem dost senzační oblečení. Všechny nákupní tašky a taštičky jsou recyklovatelné a boo shopy slash Bo sua shopy prokazují velikou nápaditost i co se týče právě prodejních papírových tašek a také názvů: Faceboo, Playboo, Boovironment... Možná jsem zbytečně sentimentální a vyměklá, ale když vidím logo boo/ bo sua shopu, mám zvláštní a hezkej pocit. Nejde o to, že mám skateshopy ráda, jde o to, co tenhle jedinečnej projekt představuje. V zemi, kde se pálí hromady odpadků (ze sedmdesáti procent plastů) vedle hřiště, kde si kluci kopou míčem v zemi, kde si dospělí lidi na motorkách zakrejvaj pusu a nos rukou, aby se uchránili před smogem, v zemi, kde je zakázanej facebook a ve městě, který produkuje šest milionů odpadků denně, je neskutečný, že se tu najde někdo, kdo na životní prostředí nekašle, kdo vytváří něco novýho a ještě prezentuje, že je na faceBOOku. Tahle subkultura mi hodně přirostla k srdci a neni to proto, že jsme se seznámily s Antonem a dal nám sedm procent slevu. Z Vietnamu se jistě budu vracet s mnohem těžším kufrem, lehčí peněženkou a o pár “bo sua” věcí oháknutější.

Doprava v Hanoji, doleva, stejně je to jedno

Po úspěšném zvládnutí autobusové dopravy (už jezdím na průkazku) a dopravy pomocí taxi (Marta bravurně seřvala taxikáře za to, že neví, kam jede – nakonec mu řekla, že by si měl koupit mapu), jsme se posunuly na další úroveň tím, že si Bára koupila motorku (Honda Little cub 50), ano, kdo by nevěřil japonskému výrobci. Little cub má hned několik předností, které obzvlášť dívky ocení: je krásný, lehký, má malou spotřebu a navíc je levný. Při koupi motorky ve Vietnamu si nikdo nedělá starosti s kontrolou řidičského oprávnění, a ani při řízení zdá se není řidičák moc potřeba. Vyslechla jsem už bezpočet historek na téma, co dělat, když cizince chytí policista..je možné vyzkoušet dvě základní metody: první spočívá ve vytrvalém předstírání toho, že člověk nerozumí (ideální je použít francouzštinu, španělštinu, ale i angličtinu), to policistu většinou zmátne natolik, že vás nechá jet. Když je však příslušník jazykově zdatný (nestává se to, ale náhoda je blbec), nastane problém. Poté je nutné přistoupit k metodě číslo 2 – podplacení. V jazykové škole nás paní učitelka před dvěma lety učila, jak to udělat, takže je to prosté: bankovka zhruba 50. 000 hodnoty (= 50 Kč) se vloží mezi pravou a levou dlaň a s lehkým úklonem se člověk začne omlouvat a podsunovat své dlaně mezi dlaně příslušníka. Doufejme, že ani jeden z těchto návodů nebudeme muset použít. Bára už se s motorkou statečně vrhá do ulic, já zatím popojíždím jen v areálu kolejí, kde je minimální provoz. Dnes jsem si šla koupit helmu, která je tady ve Vietnamu povinná, avšak s výjimkou dětí, které ji nosit nemusí, což je velice logický krok pokud potřebujete zatočit s demografickou křivkou v dané zemi. Co se týče helem, v Hanoji je opravdu velký výběr tvarů, barev a vzorů. Byla jsem nadšením bez sebe, když jsem spatřila svou oblíbenou pastelově zelenomodrou barvu se šik kšiltem. Ale nic není tak ideální, jak se na první pohled zdá. Vetšina helem je jen na okrasu, o nějaké ochraně hlavy nemůže být ani řeč. V záplavě přileb, které jsou z osmdesáti procent k ničemu – tozn. o půl centimetru silnější než moje zimní čepice a o milimetrovou vrstvu plastu pevnější než pet lahev, jsem si nakonec vybrala solidní růžovou pevnou helmu, která má na sobě značku, že byla testována a má nějaký standard (kdovíjaký).
Nepřestává být pro mě zarážející, že většina mladých Vietnamců nosí helmy na okrasu a asi čtyřicet procent lidí jezdí s helmou rozepnutou. Včera jsme potkaly na koleji s holkama nameteného kubánského chlapce, který mi lecos osvětlil, protože má asi podobný přístup jako mladí Vietnamci. Argument zněl: “Já nepotřebuju helmu, věř mi, jestli jsem na něco fakt dobrej, tak na řízení.” Mojí námitku, že může bejt jak dobrej chce, ale někdo to do něj může prostě napálit, ignoroval. Doufám tedy, že potkáme minimum pošuků na silnicích, a že si zvykneme na to, že ve Vietnamu se prostě jezdí i v protisměru. Velice nerada bych si odřela svojí novou růžovou helmu.

Průkazka

Díky mojí hodné spolužačce Thu se mi podařilo získat průkazku na autobus a zakoupit si kupón na měsíc listopad. Neobešlo se to samozřejmě bez nutných byrokratických procedur. Nejdříve se musí sehnat formulář na jednom z utajených pracovišť místních autobusových linek, v dalším kroku se musí pořídit dvě fotografie, velikosti 2x3cm, což je jiný rozměr než na pas, poté je nutné vyplněný formulář s dvěma fotografiemi nechat podepsat ve studentské kanceláři – opět pro mne utajené místo. V předposlední části procedury se musí sehnat razítko školy (opět jinde) a poté slavnostně donést zpět do utajené kanceláře, kde se vyzvedával formulář. Nebýt Thu, nikdy bych průkazku pravděpodobně neměla. Zařídila většinu věcí, včetně zakoupení nůžek ve škole a obstříhání mých příliš velikých pasových fotek (sice křivě, ale přece) na rozměr 2x3. Thu v kanceláři řekli, že jsem první cizinec, který si tam nechává dělat průkazku:)Nakonec mi zase přibyl jeden malý střípek ze skládačky nazvané vietnamská kultura a mentalita. Každý Vietnamec si dovede svým zvláštním způsobem poradit s každodenními problémy a devadesát procent Vietnamců je ochotných pomoci, když je potřeba.


Supl
Dnes jsme měly s holkama suplující učitelku na vietnamštinu. To, co jsme zažily ve třídě se dá jen těžko popsat slovy, obzvlášť českými. Myslím, že když se paní učitelka Ngoc narodila, musela dostat značnou dávku drog, které z ní podle všeho ještě nevyprchaly. Kromě toho dostala ještě asi extrovní pytel supersladkých bonbonů a ránu do pusy o porodní stůl – soudě podle vlnící se přední řady zubů, které na nás byly vystrčeny celé tři hodiny (bez patnácti minut, když odečtu přestávky). Hodina začla velice dynamicky, všechny jsme se představily, ani už si nevzpomínám, jestli nás nechala doříct naše jména, řekla bych, že ani ne..Následovalo čtení veselých příběhů z učebnice, první cvičení znělo logicky: jeden položí otázku týkající se obsahu článku a druhý na ni odpoví. Slečna učitelka poněkud ztratila podstatu vyučování tím, že nás začala předbíhat v odpovědích na otázky a nakonec sólistka udělala celé cvičení sama. V polosmíchu jsme po sobě koukaly a nestíhaly, s jakou kadencí slečna Ngoc vystřeluje správné otázky a odpovědi na ně. S šíleným úsměvem tak pokosila všechny naše snahy o to prosadit se v hodině. Následovalo cvičení spočívající v propojování dvou výrazů opačného významu, opět jsme se snažily vypracovat cvičení, ale marně, slečna učitelka vykřikovala s entuziasmem správné odpovědi a současně vypadala velice nadšeně z toho, že byly správné. Místy jsme dostávaly záchvaty smíchu, ale tyto zanikly v hýkotu slečny Ngoc, která se projevovala čím dál tím hlasitěji. Celá hodina dostala korunu, když jsme měly s Martou ve dvojici dělat spontánní rozhovor mezi reportérem a prezidentem. Po chvíli se paní učitelka vmísila do hovoru s tím, že položila otázku za mě jako reportéra. Zněla v překladu následovně: “Jíte pho [vn. polévku]?” Nechápavě jsme se po sobě dívaly a hledaly souvislost mezi mnou dříve položenou otázkou na téma summit ASEANU v Hanoji a oběd prezidenta Marty s Hillary Clinton. Nakonec z rozesmáté učitelky vylezlo, že “an pho” znamená mít milenku a “an com [jíst rýži]” znamená mít manželku. Vše nakonec završila sérií rčení a průpovídek na toto téma, které se bohužel nedají v češtině dobře vysvětlit, nebo dají, ale kdo by četl třístránkový blog na toto téma.

Výlet do Bat Trangu

V neděli ráno jsme vstali (já, Marta, Bára a Sam) v 8 hodin, abychom vyrazili brzy do nedaleké (asi hodinu vzdálené) řemeslné vesnice, která je proslulá výrobou keramiky a porcelánu. Byli jsme tam všichni už před dvěma lety, ale ne všem se podařilo dopravit nakoupené zboží zpět do České republiky. Báře a mně přišel balík plný střepů, mezi kterými jsme poznávaly náš překrásný porcelán. Letos nenecháme nic náhodě a vezmem si náš nákup do kabiny letadla, Korean air se asi trochu prohnou. Bát Trang se vyznačuje tím, že zde každý může nakoupit pěkné výrobky za skvělé ceny, proto sem jezdí celé zájezdy Vietnamců. Autobus číslo 47, který jede od mostu Long Bien, byl přeplněný k prasknutí, o nějakém sedání si nemohla být ani řeč. Když jsme přijeli do Bat Trangu, vypravili jsme se na oblídku vesnice.

Proplétali jsme se bludištěm uliček a nahlíželi do jednotlivých zahrad a dvorků, až jsme nakonec přišli k Dinh (společenský komunální dům – to je dům, který měla v minulosti každá vesnice a kde se scházeli vesničané, aby zde vykonávali společné aktivity). Poté jsme přišli na trh, jak je vidět, s chlazením masa se tady nikdo nehrabe, prostě se flákoty hodí na stůl a čeká se, až přijde někdo nakoupit – ano, vietnamské mouchy mají sladký život. Po trhu následoval oběd, dali jsme si vynikající bún cha (celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli je to maso na bun cha z místního trhu:)

Závěrečná fáze našeho výletu spočívala v nakupování. Plánovala jsem dokoupit si rozbité talíře a mísu se stylizovanými kapříky. Trh s keramikou a porcelánem je docela velký, prošla jsem ho čtyřikrát skrz naskrz a až na pár malých kapříkových mističek jsem nic nenašla. Zasoustředila jsem se tedy na konvičku, kterou jsem potřebovala na čaj, protože pytlík Dilmahu na hrneček vody je plácání kvalitního čaje. Na počtvrté už jsem byla připravená koupit konvičku, která se mi ne zas tak strašně líbila, ale která byla nějak tak nejmenší zlo (až na cenu – stála 150 Kc s šesti minihrníčky, což je drahota). Šla jsem jí koupit, ale zase jsem se neodhodlala, tak mě napadlo, že to projdu ještě jednou. Vesnici Bat Trang postihl výpadek proudu a ne ve všech stáncích měli generátory, takže leckde byla tma. Ještě že jsem měla na mobilu baterku, posvítila jsem si do nejtmavších koutů a našla krásnou konvičku ala japonský design (jak mi řekly holky), která nejen že je pěkná, ale navíc ani neteče všude kolem, když si nalévám čaj a to nemluvím o skvělé ceně 40 Kč. Doma jsem od Martušáka dostala cenu za nejlepší koupi v Bát Trangu – kokosový bonbon. Jupíí. Takže rekapitulace: udělala jsem si radost, neutratila moc peněz a vybavila (jen částečně) naší etnodomácnost:))
Dnes je pondělí, byla jsem ve škole od 7. Měla jsem Zahraniční vztahy Vietnamu, hodina byla formou diskuze, což je normálně úplně nanic, ale tady docela dost mluvila profesorka (navíc nahlas a srozumitelně) a pak měli někteří studenti prezentace, takže jsem si mohla něco opsat z plátna. Nakonec to bylo docela dobrý. Když jsem šla ze školy, můj pan kamarád co byl v Čechách (myslím, že se jmenuje Hien) na mě zase mával, zjistila jsem, že když je v důchodu (je mu asi 56), tak dělá příležitostně xe oma, takže proto je před školou skoro pořád:). No zase trval na tom, že mě sveze, chce si strašně moc povídat česky, to je sranda, mluvili jsme o sněhu a ovoci:)..