Průkazka

Díky mojí hodné spolužačce Thu se mi podařilo získat průkazku na autobus a zakoupit si kupón na měsíc listopad. Neobešlo se to samozřejmě bez nutných byrokratických procedur. Nejdříve se musí sehnat formulář na jednom z utajených pracovišť místních autobusových linek, v dalším kroku se musí pořídit dvě fotografie, velikosti 2x3cm, což je jiný rozměr než na pas, poté je nutné vyplněný formulář s dvěma fotografiemi nechat podepsat ve studentské kanceláři – opět pro mne utajené místo. V předposlední části procedury se musí sehnat razítko školy (opět jinde) a poté slavnostně donést zpět do utajené kanceláře, kde se vyzvedával formulář. Nebýt Thu, nikdy bych průkazku pravděpodobně neměla. Zařídila většinu věcí, včetně zakoupení nůžek ve škole a obstříhání mých příliš velikých pasových fotek (sice křivě, ale přece) na rozměr 2x3. Thu v kanceláři řekli, že jsem první cizinec, který si tam nechává dělat průkazku:)Nakonec mi zase přibyl jeden malý střípek ze skládačky nazvané vietnamská kultura a mentalita. Každý Vietnamec si dovede svým zvláštním způsobem poradit s každodenními problémy a devadesát procent Vietnamců je ochotných pomoci, když je potřeba.


Supl
Dnes jsme měly s holkama suplující učitelku na vietnamštinu. To, co jsme zažily ve třídě se dá jen těžko popsat slovy, obzvlášť českými. Myslím, že když se paní učitelka Ngoc narodila, musela dostat značnou dávku drog, které z ní podle všeho ještě nevyprchaly. Kromě toho dostala ještě asi extrovní pytel supersladkých bonbonů a ránu do pusy o porodní stůl – soudě podle vlnící se přední řady zubů, které na nás byly vystrčeny celé tři hodiny (bez patnácti minut, když odečtu přestávky). Hodina začla velice dynamicky, všechny jsme se představily, ani už si nevzpomínám, jestli nás nechala doříct naše jména, řekla bych, že ani ne..Následovalo čtení veselých příběhů z učebnice, první cvičení znělo logicky: jeden položí otázku týkající se obsahu článku a druhý na ni odpoví. Slečna učitelka poněkud ztratila podstatu vyučování tím, že nás začala předbíhat v odpovědích na otázky a nakonec sólistka udělala celé cvičení sama. V polosmíchu jsme po sobě koukaly a nestíhaly, s jakou kadencí slečna Ngoc vystřeluje správné otázky a odpovědi na ně. S šíleným úsměvem tak pokosila všechny naše snahy o to prosadit se v hodině. Následovalo cvičení spočívající v propojování dvou výrazů opačného významu, opět jsme se snažily vypracovat cvičení, ale marně, slečna učitelka vykřikovala s entuziasmem správné odpovědi a současně vypadala velice nadšeně z toho, že byly správné. Místy jsme dostávaly záchvaty smíchu, ale tyto zanikly v hýkotu slečny Ngoc, která se projevovala čím dál tím hlasitěji. Celá hodina dostala korunu, když jsme měly s Martou ve dvojici dělat spontánní rozhovor mezi reportérem a prezidentem. Po chvíli se paní učitelka vmísila do hovoru s tím, že položila otázku za mě jako reportéra. Zněla v překladu následovně: “Jíte pho [vn. polévku]?” Nechápavě jsme se po sobě dívaly a hledaly souvislost mezi mnou dříve položenou otázkou na téma summit ASEANU v Hanoji a oběd prezidenta Marty s Hillary Clinton. Nakonec z rozesmáté učitelky vylezlo, že “an pho” znamená mít milenku a “an com [jíst rýži]” znamená mít manželku. Vše nakonec završila sérií rčení a průpovídek na toto téma, které se bohužel nedají v češtině dobře vysvětlit, nebo dají, ale kdo by četl třístránkový blog na toto téma.

Výlet do Bat Trangu

V neděli ráno jsme vstali (já, Marta, Bára a Sam) v 8 hodin, abychom vyrazili brzy do nedaleké (asi hodinu vzdálené) řemeslné vesnice, která je proslulá výrobou keramiky a porcelánu. Byli jsme tam všichni už před dvěma lety, ale ne všem se podařilo dopravit nakoupené zboží zpět do České republiky. Báře a mně přišel balík plný střepů, mezi kterými jsme poznávaly náš překrásný porcelán. Letos nenecháme nic náhodě a vezmem si náš nákup do kabiny letadla, Korean air se asi trochu prohnou. Bát Trang se vyznačuje tím, že zde každý může nakoupit pěkné výrobky za skvělé ceny, proto sem jezdí celé zájezdy Vietnamců. Autobus číslo 47, který jede od mostu Long Bien, byl přeplněný k prasknutí, o nějakém sedání si nemohla být ani řeč. Když jsme přijeli do Bat Trangu, vypravili jsme se na oblídku vesnice.

Proplétali jsme se bludištěm uliček a nahlíželi do jednotlivých zahrad a dvorků, až jsme nakonec přišli k Dinh (společenský komunální dům – to je dům, který měla v minulosti každá vesnice a kde se scházeli vesničané, aby zde vykonávali společné aktivity). Poté jsme přišli na trh, jak je vidět, s chlazením masa se tady nikdo nehrabe, prostě se flákoty hodí na stůl a čeká se, až přijde někdo nakoupit – ano, vietnamské mouchy mají sladký život. Po trhu následoval oběd, dali jsme si vynikající bún cha (celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli je to maso na bun cha z místního trhu:)

Závěrečná fáze našeho výletu spočívala v nakupování. Plánovala jsem dokoupit si rozbité talíře a mísu se stylizovanými kapříky. Trh s keramikou a porcelánem je docela velký, prošla jsem ho čtyřikrát skrz naskrz a až na pár malých kapříkových mističek jsem nic nenašla. Zasoustředila jsem se tedy na konvičku, kterou jsem potřebovala na čaj, protože pytlík Dilmahu na hrneček vody je plácání kvalitního čaje. Na počtvrté už jsem byla připravená koupit konvičku, která se mi ne zas tak strašně líbila, ale která byla nějak tak nejmenší zlo (až na cenu – stála 150 Kc s šesti minihrníčky, což je drahota). Šla jsem jí koupit, ale zase jsem se neodhodlala, tak mě napadlo, že to projdu ještě jednou. Vesnici Bat Trang postihl výpadek proudu a ne ve všech stáncích měli generátory, takže leckde byla tma. Ještě že jsem měla na mobilu baterku, posvítila jsem si do nejtmavších koutů a našla krásnou konvičku ala japonský design (jak mi řekly holky), která nejen že je pěkná, ale navíc ani neteče všude kolem, když si nalévám čaj a to nemluvím o skvělé ceně 40 Kč. Doma jsem od Martušáka dostala cenu za nejlepší koupi v Bát Trangu – kokosový bonbon. Jupíí. Takže rekapitulace: udělala jsem si radost, neutratila moc peněz a vybavila (jen částečně) naší etnodomácnost:))
Dnes je pondělí, byla jsem ve škole od 7. Měla jsem Zahraniční vztahy Vietnamu, hodina byla formou diskuze, což je normálně úplně nanic, ale tady docela dost mluvila profesorka (navíc nahlas a srozumitelně) a pak měli někteří studenti prezentace, takže jsem si mohla něco opsat z plátna. Nakonec to bylo docela dobrý. Když jsem šla ze školy, můj pan kamarád co byl v Čechách (myslím, že se jmenuje Hien) na mě zase mával, zjistila jsem, že když je v důchodu (je mu asi 56), tak dělá příležitostně xe oma, takže proto je před školou skoro pořád:). No zase trval na tom, že mě sveze, chce si strašně moc povídat česky, to je sranda, mluvili jsme o sněhu a ovoci:)..

Po nemoci

Moje nemoc začala jednoho krásného rána, kdy jsme jeli na organizované setkání v Nha Hat Lon (něco jako Národní divadlo). Přijeli jsme sem na předávání cen studentům, kteří přispěli k bádání o Hanoji, měli jsme dělat publikum, za což jsme dostali 50 Kč. Ovšem stálo to za to? Ne, nestálo. 3 hodiny nudných projevů a pseudouměleckých vystoupení ve vymrazeném divadle způsobily, že jsem hned po příjezdu na kolej dostala teplotu a lehla do postele na 4 dny. 4 dny zavřená v našem krásném pokoji byl dost drasťák. (Děkuju holkám, že mi nosily jídlo..)
No nicméně už jsem naštěstí zdravá. Oslavy skončily (neviděla jsem z nich skoro nic) a všechno se tady uklidnilo, město se vylidnilo (odjeli Vietnamci z jižního a středného Vietnamu), což v praxi znamená, že jsou stále plné ulice, ale tak nějak snesitělně plné.
Dnes jsem byla opět ve škole, člověku to netrvá dlouho než pochopí, že tady v Hanoji chodíme do školy ne abychom se dozvěděly něco nového o politologii nebo v případě holek o kultuře a náboženství, ale že je to něco jako poslechový jazykový kurz s přídadnou konverzací se spolužačkami a spolužáky o přestávce. Poslechové podmínky v mojí třídě jsou zhoršené tím, že se nacházíme hned vedle veliké dálnice Nguyen Trai a tím, že profesor doslova šeptá. O zábavu ve třídě není nouze, profesor si celou dobu drží mikrofon u břicha a jednou začas dojde ke stolu, vymění v mikrofonu placatou baterku a jede dál:) Dnes měl připravenou powerpointovou prezentaci, zapnul projektor a nic, načež mu žáci oznámili, že projektor je kompatibilní jen s některými notebooky, když začal svůj notebook vypínat, najednou se objevil na plátně obraz a Windows is shutting down..no, ještě chvíli to zkoušel rozchodit a poté to vzdal a já jen poklesla v lavici, protože s prezentací je pro mě všechno mnohem jednodušší, tozn. rozumím aspoň polovině toho, co říká a zbytek si např. můžu přeložit doma. Zítra mám mít poprvé předmět Politický systém Vietnamu, jupí, pevně doufám, že bude k něčemu a že profesor, který ten předmět učí, bude mluvit nahlas.
Včera jsme poprvé byly na kurzu jazyka, máme velice milou paní učitelku Van.
Teď už je čtvrtek a absolvovala jsem předmět Politický systém Vietnamu, opět to bylo velké zklamání, nějak mě nenapadlo, že to nebude současný politický systém, ale že se budeme učit o tom jak to fungovalo za vietnamských dynastií (většinu věcí člověk buď ví, nebo si je odvodí), takže nicno..Ale nevadí..zase jsem si hezky popovídala se spolužačkou, koupila mi šťávu z cukrový třtiny a vařenou kukuřici, já nechtěla, ale to tady neexistuje:) No a cestou ze školy se mi stala taková milá věc. Vyšla jsem z hlavní brány a mává na mě xe om [mototaxík] (klasika)..no a vedle něj stál pán a taky mával, tak už jsem si připravila frázi, že jedu autobusem..no a pán číslo dva mě chytil za rukáv a povídá: „Dobrý den, vy z Čech..“ Tak to mě hned zastavilo. Ukázalo se, že je to pán, kterej bydlel v Čechách 4 roky a že mu nějaká paní učitelka z univerzity řekla, že tam chodí nějaká Češka do školy, tak mě odchyt. Mluvil docela hezky na to, že bydlel v Čechách jen 4 roky a navíc to už je asi 25 let. Hezky jsme si popovídali a nakonec se rozloučili. Stojím na autobusový zastávce a čekám na dvacet jedničku a najednou můj známý pán na motorce a říká: „ty sedni, já tě odvézt“ S nikym jinym bych nejela, ale tenhle pán byl prostě tak milej, že to nešlo jinak, navíc jsem se ho teda vůbec nebála. Odvez mě do Bach Khoa – naší čtvrti a když jsem mu vracela helmu, tak říká: „příště až ty ze školy, tak já odvézt.“ Začala jsem vzdorovat, že to nejde a on říká: „Já odvézt, ty kamarádka.“ No tak to bylo fakt hezký:) Cestou jsem se o ptala na všechnoo možný, má dvě děti, dceru ve věku 25 (jako já), ale už má rodinu a je zdravotní sestřička a pak syna mladšího a pán brousil granáty v Česku. No byl fakt moc milej a ještě mě uklidnilo, že cestou nadával na lidi, co jezděj rychle na motorce, hned jsem se cejtila líp:)

Druhá a třetí hodina - Zahraniční vztahy Vietnamu a Globální problémy

Dnešní den se dá označit za klasickou b'zungu. Ráno jsem měla od sedmi, jak už jsem asi někde psala,znamená to vstávat v půl šestý.. Ráno se mi kupodivu docela chtělo, tak jsem vitálně vyskočila z postele, dala si sprchu a snídani a vyrazila na autobus. Našly jsme s holkama zkratku, takže jsem byl rychle u ulice Giai Phong.Všechno probíhalo skvěle, autobus nebyl ani natřískanej, tak jsem si dokonce sedla. Když jsem po delší době vykoukla z okna, zjistila jsem, že to tam nějak nepoznávám a taky že byl můj postřeh správněj, dojela jsem na konečnou nějakýho velkýho autobusovýho nádraží a neměla jsem ani ponětí, kde se nacházim a jak daleko od školy.. Vystoupila jsem z autobusu ve svojí ultraslušný sukýnce a růžový košili s tou svojí blonďatou koudelí a hned kolem mě bylo asi deset xe omů (motorkáři, co vozí lidi). No, jak se asi dostat do školy za půl hodiny jinak než na motorce se xe omem, nojo, tak jsem usmlouvala cenu ze čtyřiceti na třicet a jela, byla to dálka, xe om to pěkně valil a helma mi lítala dozadu za krk, místy mě spíš škrtila, no zábava a moje ultraslušná sukýnka se vykasala nebezpečně vysoko, což je tady ve Vietnamu velice neslušný. byla jsem fakt nadšená, že jsem přežila cestu, tak jsem šla ke svojí třídě a tam zjistila, že dneska ta hodina odpadla..haha..počkala jsem na holky a šla s nima na jednu hodinu náboženství, pak jsem měla v plánu jít za svym koordinátorem Thay Dungem, což jsem taky udělala. Potřebovala jsem několik věcí: Seznam předmětů magisterský politologie, přístup do knihovny, zjistit kdy přesně končí semestr a doporučit nějký knížky. Žádnou delší konverzaci jsem nezažila, byla jsem tam přes hodinu. Byla to sranda, profesor Dung si nakonec přečet můj životopis a motivační dopis a dostal nápad, že když umim anglicky, tak že ho budu učit, já se cukala, tak řikal, že když ho budu učit, tak že mě bude na oplátku učit o politickym systému Vietnamu, protože se na to specializuje..haha, dobrej deal, no. Stejně si ale myslim, že to nakonec neproběhne, nedomluvili jsme se ani na ničem konkrétnim a to se tady ve Vietnamu většinou zapomene..Odpoledne jsem měla mít Globální problémy, prof. Dung řikal, že nebudou od jedný, ale od tří, pak jsem odešla, načež mi volal, že hodina odpadne, no výborně, haha potřetí..

První přednáška ve škole - Obecná politologie

Ve čtvrtek jsem se statečně vypravila na první přednášku na téma Obecná politologie, je to sice bakalářský předmět, ale potřebuju se naučit slovíčka, takže je to jedno. Samozřejmě, moje vyčouhlá bílá postava s bílym kudrnatym vlasem se tady ve Vietnamu neschová. Původne jsem si chtěla sednout do poslední lavice, ale na Martušákovu radu jsem si sedla do první, měla pravdu, když poznamenala: "Ne, Ladušáku, hezky si sedneš do první lavice, abys slyšela"..Tak se taky stalo.. Přišel profesor a zářivě se usmíval. Připravil projektor a prezentaci v powerpointu (ano, prezentaci v powerpointu!) a do ruky si vzal mikrofon. Když ale začal mluvit, bylo to slyšet asi jako přes patery dveře. Mikrofon byl evidentně jen ozdoba, říkám si.. Pak se obrátil na mě, jestli může takhle mluvit, jestli to slyšim, tak jsem se hezky usmála a řekla, že neslyšim vůbec nic:).. On se usmál taky, ale nic neudělal, asi po půl hodině se všiml, že ten mikrofon nějak nefunguje, všichni studenti se začali zuřivě smát, profesor Van vytáhl náhradní baterie a konečně jsem uslyšela vietnamštinu.. Výuka tady na politologie je náročná, jednotlivé předměty se vyučují v blocích 4x 45 min, takže po dvou hodinách jsem vůbec nevnímala a začala si kreslit do sešitu. Musím říct, že po jednom takovém bloku je člověk naprosto vyčerpanej. Jednou padlo jméno Marx, ale moc jsem nerozuměla v jaký souvislosti, jinak jsme se bavili o politický moci a šokovalo mě, když z úst pana Vana vypadlo jméno Stephen Hawking..jupíí, můj oblíbenec:). Tak uvidim, jak se to bude dál vyvíjet..ale celkově jsem myslela, že budu rozumět hůř, takže dobrý..