Páteční noc

Kromě cesty z Varšavy do Gdaňsku jsem ještě nezažila nic horšího než dnešní noc.

Kombinace devadesátiprocentní vlhkosti, podivných zvuků z větráku, jetlegu, vedra a obavy z krysího vniknutí do pokoje je asi příčinou toho, že jsem se pokoušela od půl jedné až do rána usnout...marně.

Podívala jsem se na českej telefon a říkám si, no, v Čechách je už půlnoc, tady je pět, tak to už bych mohla pomalu snad usnout, tak jsem se fakticky tvrdě snažila, ale bezvýsledně. Kolem šestý hodiny začaly bouchat hrnce u nás před oknem (kuchyně už neni zas tak vtipná, jak se zdálo na začátku, no..), asi za pět minut potom se ranním hlukem začala prořezávat cirkulárka, protože máme to štěstí, že se přímo před naší kolejí boří a staví..přesto všechno jsem se pořád snažila brát všechno pozitivně, říkám si: „dobře, tak kdy se mi podaří vstát kolem šestý, podívám se ven, nakoupim snídani (ve Vietnamu to ráno žije, tady se brzo vstává)..“

Vyrazila jsem ven a hned jak jsem vyšla, byla jsem překvapená, že moc lidí venku neni, došla jsem k obchodu, kde jsem chtěla koupit jogurty a bylo tam zavřeno. Pořád jsem ale neházela ještě flintu do žita, říkám si dál: „dobře, tak jogurty nebudou, ale mohly by na ulici sedět soiový pani (pani, co prodávají soi – lepkavá rýže).“ Podívám se doprava do ulice, kde obvykle takový soiový pani sedí a nejen, že tam nebyly, ale byli tam asi tak čtyři lidi. Už mi to bylo divný, asi bylo dřív, než jsem myslela.. Jak jsem tak pochodovala tou prázdnou ulicí, tak jsem si ani nepřipadala, že tak vyčuhuju, což je můj denodenní pocit. Povzbuzená jsem se vydala aspoň si koupit noviny, když už nebyla snídaně, ale ani noviny ještě nebyly otevřený. Tak jsem se otočila na crocsce a šla jsem na kolej, cestou jsem narazila na ministánek s nějakym sladkym rohlíčkem chemickym, překvapivě byl jen za 3 Kč, takže aspoň jedno příjemný překvapení..

Teď je asi tak deset, vůbec jsem nespala, ne, že by mě zírání do skřípajícího větráku nebavilo, ale doufám, že dnešní noc se nebude už nikdy opakovat.